Hammond vol.2 - Gaspar Pollak

Pražská tříčlenná kapela Gaspar Pollak stojí opravdu za to. A to nejen pro fanoušky The Doors či Green Onions. Jednomu by se mohlo zdát, že zvuk vzhledem ke složení nástrojů (Hammond M3, basová kytara, bicí) bude v retro šedesátkovém stylu a ještě k tomu značně alternativně minimalistický. Nicméně to si návštěvník jejich koncertu může myslet jen do té doby, než tahle sympatická partička spustí.

Hned po prvních tónech se vám rozproudí krev. JO! To je zvuk! Syrově vydupané bicí udávající skladbám energický spád, časté změny rytmu (a to doslova, stačí jen pozorně poslouchat, není to totiž až tak zřetelné) zase nevtíravě ovládají mysl posluchače, který pak má možnost procítěně a znalecky podupávat, kývat hlavou, či pohybovat jinou částí těla. Basová kytara pak dodává fantastickým bicím ještě větší náboj. Škoda jen, že na včerejším koncertě trochu zanikala. Hammondovy analogové perkuse mají alespoň na mé uši nějaký nadpozemský vliv. Prostě a jednoduše, jakmile za jejich klapkami sedí někdo, kdo je ovládnul, jsem téměř v rauši. A to v tomto případě platilo bezezbytku. Když se klávesista s opravdovým zápalem, ale zároveň ohromnou lehkostí, pustil do nějakého toho "sólíčka", vykouzlil na tvářích většiny diváků obrovitánský úsměv. Bravurně zahrané! Asi si řeknete, že jsem přehnaně nekritický, ale je třeba podotknout, že v daném rozsahu žánru, je tahle banda opravdu vysoko. A když se k uvedenému přidá ještě fantastický, přímo éterický vokál bubeníka (mě osobně mrazilo, síla jeho hlasu je neuvěřitelná), je o skvělý hudební zážitek postaráno. Kapela má prostě neuvěřitelnej "drive" a přímo klasicky jazzový "feeling". Většina skladeb příjemně graduje, tak to není i pro méně alternativně zaměřeného posluchače žádné utrpení. A ikdyž klub Vagón opravdu repertoárem není "cup of my tee", včera jsem se bavil (tedy - až do nástupu následující kapely).

Dvě legendy uvedené na začátku, však Gaspar Pollak připomíná jen složením, možná trochu soundem. Skutečnost je však taková, že si toho kapela příliš nevypůjčila a jde si svou cestou, hlavně co se hlasového projevu týče. A to je opravdu dobře. Jim Morrison je legenda a legendou zůstane, ale Gaspar Pollak je na správně cestě stát se, alespoň v českých undegroundových kruzích, legendou také. ;) A deska už je na cestě! Nemyslím si, že kapela na hudebním trhu nějak výrazně prorazí, asi to ani nemá v úmyslu. Ale třeba se šeredně pletu. Vřele doporučuji....

10.3.2008 Vagón, Gaspar Pollak
foto: www.konstantine.cz