Jak to vidím já:
Začal bych trochu otřepanou frází: Vidět "nejslavnější pleš alternativního rocku" by můj sen. Po rozpuštění kapely na přelomu tisíciletí by ve splnění podobného přání doufal jen opravdový fanoušek (já) nebo realitě nevěřící blázínek (já). Obě podmínky jsem splnil, takže příjezdu sametového ansámblu Billy Corgan, Jimmy Chamberlin a spol. do staré matičky Prahy nemohlo už nic zabránit. Tuto slavnou událost jsem navštívil se svou drahou polovičkou jednoho sychravého lednového večera, léta páně 2008.
A jak to vidím já?
Potřebovala bych si na moment půjčit kus nějakého toho nezaujatého pohledu, se kterým tak vehementně šermují účastníci koncertu na internetových diskuzích. Bohužel, jak je známo, nezaujatý postoj je pouze idealistický pojem, a proto se nenechám ničím zastrašit a vyjádřím zde ve zkratce svůj náhled na věc.
Na Tatabojs byla znát lehká rozladěnost z faktu, že v kotli nikdo nekřepčí, protože z vlastní zkušenosti vím, že na jejich koncertech je hlavní ambice mezi publikem trumfnout pološíleně řádícího Mardošu. Na závěr vystoupení mě společně s Milanem Caisem překvapilo tleskání několika prvních řad do rytmu. Kdo by byl čekal, že publikum prahnoucí po rockovém nářezu si potleskává při vystoupení Hnaspaulských četníků?. Mardoša nezklamal a namluvil toho spoustu i za Billyho;-).
Kdyby jste mě zabili, nevzpomenu si, čím koncert začal...mám tam v této chvíli jakousi mlhu. Byla jsem mírně v šoku a částečně jsem se blížila nirváně. První smysly vnímaný zážitek si pamatuju, že byla pecka Tonight Tonight. Vzhledem k tomu, že někdy v tu chvíli se mi vrátil puls, zaznamenala jsem, že se mi srdce jalo bít do rytmu pronikavých Chamberlainových činelů. V tomhle duchu se to se mnou vezlo až do konce. Jak jsem předpokládala, během několika songů jsem si vyčítala, že
jsem lépe neposlouchávala, na některé moje znalosti naprosto nedostačovaly. A na některé nedostačovaly ušní bubínky, proto bylo místy obtížné rozeznat, se kterou že peckou se tam ten chudák, spocenej Billy zrovna trápí.
Neslo se to celé ve znamení kvílení kytary, kterému nasadil korunu v situaci, kdy si pěkně, v sukničce nakročil blíže k publiku, snad se i shrbil níže, než je obvyklé a vyťal tam „Hendrixovu“ American National Anthem (se značnou nadsázkou v projevu). Já osobně jsem čekala na moment, kdy uslyším jeho hlas s co nemenším hudebním doprovodem a prožiju si naplno to, co Dělá Billyho Billym. Podium se vyprázdnilo a zůstal tam jen on a španělka. Jednak to byl oddechový čas pro sluchové ústrojí a jednak moje vysněné přání. To bylo naprosto splněno! Dál už se s publikem nepárali, řezali do toho hlava nehlava.
Vyzdvihla bych Corganův zpěv, protože bych marně hledala nějakou chybu. Bez přemýšlení nás zahlcoval celým svým hlasovým rozsahem výborné kvality a s evidentním prožitkem. Mile překvapily vokály dvou dam, doprovázejících ho na basovou kytaru a klávesy. Scéna byla skromná, což mi naprosto vyhovuje. Ťukala bych si na čelo, kdyby měla kapela jejich stylu scénu nějak detailně vyzdobenou. Světelné efekty naprosto postačovaly. Publikum se naštěstí neprojevovalo jako většina národa, kterého je částí, ale dávali kapele naplno najevo, že Smashing pumkins na česká pódia patří!
Po odehrání všech naplánovaných skladeb se band odebral do zákulisí. V tu chvíli jsme spustili zagorkoměr a nestačili se divit, že kapela jejich formátu se nebrání obtěžovat se něco přidat. Zůstala mi po nich obrovská díra v hlavě, dočasně ztracený sluch, rozklepaná kolena a zááážitek… A na závěr doporučení: Dopřejte si koncert SVOJÍ kapely, je to něco jiného, než čekat, až se načtou všechna videjka na youtube, tam to máte v REÁLNÉM čase a s vámi ve středu dění!!!
Fotografie denik.cz
