Neexistuje žádný kompromis, pouze naivní iluze kompromisu, po které se musí jednou z idealistických mlh vynořit realita. Nemusím, doufám, podotýkat, jak krutá ta realita je. Tímto reaguji, mimo jiné, na svůj starší článek( 21.2.2008) s názvem "To máte tak..."
Pokud vzniká kompromis, je to znak, že je něco špatně. Kompromis totiž nevzniká, jak jsem se doposud milně domnívala, z obou stran, alébrž pouze ze strany jedné, kdy si (ta která strana) představuje, že se problém dohloubky promyslel a postoj stran se k němu, v prospěch obou, změnil. Praxe je taková, že se kompromisem ucpe jedné straně pusa velkým lízátkem, aby se nemohla hádat a ještě se v ní vytvořila milná představa, že to vlastně vyhrála lépe, než ta druhá strana, darující lízátko. Ve skutečnosti strana ucpávající pusu lízátkem svůj postoj nezměnila ani o píď, navíc nikdy nemáte záruku, že to lízátko není otrávené...
Výše zmíněná iluze kompromisu je v zásadě neškodná věc, dokud ze ony výše zmíněné idealistické mlhy nerozestoupí. Pokud tato situace nastane, je za a) už pozdě bycha honit a za b) uvědomit si do hloubky svou vlastní až novorozeneckou naivitu a dále se vyvarovat sebemenším mlhám iluzí(což znamená vyhýbat se všemu podezřele krásně znějícímu, nebo všemu barevnému na špejli ) . Člověk se totiž rodí zahalen do růžových oparů představ klidného a šťastného života, bohužel, postupem času, s přísunem zkušeností se opar mění v nazelenalý, páchnoucí vypařující se olomoucký syreček, který k našemu zděšení jednoho dne (on na to stačí i jeden moment) zcela zmizí a my zůstaneme nazí. Není třeba se ihned hnát do obchodu s ošacením, nemá to totiž cenu. Způsob, jak se vrátit do růžových peřinek a opět se zahalit, je jediný: čekat a pevně doufat v existenci reinkarnace.
