Hudební lahůdky roku 2008

Trocha muziky aby to tu nespalo. Následuje přehled desek vydaných v roce 2008, které jsem si oblíbil, nebo alespoň párkrát poslechnul. Takový nevinný výtah z toho obrovského množství placek (nenechte se zmást PR bláboly hudebních vydavatelství, že díky internetovému pirátství jde hudební business k šípku. Ano, zisky klesají - aniž bych to někomu přál, každý má právo na jakýkoli zisk vyjadřující míru jeho schopností - ale zároveň, stoupá počet vydávaných desek a ke slovu se díky novým technologiím často dostávají umělci, kteří by ve starých pořádcích neměli nejmenší šanci alespoň místně prorazit. No není to důkaz, že všemocný trh stále funguje a pokud je něco nesmyslně regulováno, tak si holt trh najde cestu nelegálně? Jaký je rozdíl mezi vzkvétajícím černým trhem s lihovinami za prohibice ve třicátých letech a "černým trhem" s mptrojkami? Je to jen a jen na velkých nadnárodních korporacích a govermentu, kteří nepřímo svými regulačními zákony nesmyslně zakazují nové technologie a nepřímo se tak obírají o zisky. Jenže staré pořádky se jen těžko předělávají.).

Mno dost blábolů, raději lehký komentář k těm nejlepším kouskům. Co to třeba vzít podle abecedy?
Adele - 19. O té už jsem psal kdysi dávno. I díky ní bych nazval rok 2008 rokem retro soulových zpěvaček. Zpěvaček s různorodými hlasy, ale v jádru stejnou duší - plnou soulu, melancholie a křehkého dívčího nadhledu na svět. Pokud přeskočím pravidlo abecedy, tak lze k Adele zařadit i dnes již veleznámou Duffy - Rockferry. Tam byl potenciál znát hned od začátku. Další ženský hlas nám zastupuje již poněkud nevýrazná Alanis Morissette, nebo jsem si nedal dost času na poslech? Člen superkapely The Strokes ALbert Hammond, Jr. (mimochodem předskokan Coldplay na jejich pražském koncertě) také moc nepřesvědčil. Čekal jsem syrový nářez a dostal spíše velké rozpaky, ale desce dávám ještě čas. Aretha Franklin se na stará kolena blískla bluesovými vánoci a na dlouhých vánočních cestách autem mi dělala příjemnou společnost (až to mohlo někoho rozčilovat). Pete Dohorty a jeho Babyshambles přenesli trochu té energie z živých vystoupení na jejich koncertní desku - pecka jak sviňa! Block Party opět nezklamali, ba přímo nadchli. Bon Iver - jednoznačnej objev a jeden z celé řady nové vlny písničkářů - rozhodně stojí za poslech. Coldplay s jejich Viva la Vida netřeba komentovat, jeden z vrcholů minulého roku, ať si řiká Santana co chce. Dan Bárta potěšil, ale na rozdíl od jeho předešlých projektů jsem se do něj tentokrát nemohl zaposlouchat. Zato Elbow na které jsem také již dříve upozrňoval jsou stále pro mě bezednou studnicí emocí. Možná největší deska roku 2008. Green Day alias Foxboro Hot Tubs několikrát pobavili, ale už dobrý půl rok jsem je netočil. Guns n'Roses? Čínská demokracie zaujala několik libovými rockovými baladami, jinak bída bídoucí. Ne že bych Axla někdy měl rád, ale alespoň jsem ho uznával. Teď je to jen další z řady téměř trapných reinkarnací starých superskupin. Jamie Lidel - další Jamie písničkář, tentokrát v pořádně našláplém křeplavém hávu. Kaiser Chiefs rozporuplní stejné jako na Rock for People. Keane naopak překvapili. Už se nejedná o ukňouranou kapelu pro holčičky, vykročili zdá se správným směrem. Lenny Kravitz opět nezklamal, kytarový mág rozjíždí další kolo (pro nezaujaté stereotypního) kytarového kouzlení. Metallica? Asi jsem jediný široko daleko, ale - NEPOUŠTĚT! Mobyho si ani nepamatuju jak zní, i to možná o nečem vypovídá. Nick Cave se naopak s novou deskou na dlouho zabydlel v mém playlistu, to si hodně užívám. Jedna z velkých postav mého světa hudby. Oasis velmi překvapily, skvělá deska, už nevadí, že spíše dohnali trend, než že by vymysleli něco převratného. Ale na to já si nehraju. To samé se dá říci o Primal Scream. Queen už s Paulem Rodgersem opravdu nejsou "kvín". Uvažoval bych o změně názvu, takhle to na každého hudebního fanouška působí jako prachsprosté ždímání slavného jména - nadmíru trapné. Tatabojs! Boha lídr domácí scény jednoznačně prokázal že jejich hudební invence nezná mezí. Naprosot dokonale udělaná Best of deska u které se jen těžko hledají slabiny. Velké bravo! Teď se dostáváme k dlouhém seznamu THE kapel. Cure mě jako fanouška potěšili, nezklamali, jiní jsou však jiného názoru. Killers na se vrací na začátek 80. let a já jako hudební zvrhlýk se v tom vyžívám. Chci je ještě jednou k nám! Kooks jsou již popsaná pecka všech pecek. Ikdyž klasický britský sound už nejni dnes moc in - ale nebojte, však ono to zase přijde. Co se stane když se frontman Arctic Monkeys spojí se skladatelem hudebních melodií Jamese Bonda! Ano! The Last Shadow Puppets! V téhle kapele se vařím jako voda v hrnci. A užívám si to! Mars Volta trochu slevili z experimentů, stejně tak Jack White a jeho bokovka The Raconteurs - stále to však zní skvěle. The Ting Tings nepokrytě narozdíl od mých nejbližších obdivuju. Proč taky ne? Richard Ashcroft mě stále má rád, jinak by nehrál to co hraje. Oh my Lord, that's SOUND! Travis natočili první poslouchatelnou desku - a velmi příjemně poslouchatelnou. A White Lies? ještě nemají desku, ale mé srdce přesouvající se z šedesátých a sedumdesátých let o deset let dále skáče radostí. Oooo věštím ti velkou budoucnost Bílá lži - na Öčku sice ne - ale kdo ví?

Adele - 19
Alanis Morissette - Flavours of Entanglement
Albert Hammond, Jr. - żComo Te Llama
Aretha Franklin - This Christmas
Babyshambles - Oh What A lovely Tour
Black Mountain - In The Future
Block Party - intimacy
Bon Iver - For Emma, Forever Ago
Coldplay - Proskek's March
Coldplay - Viva la Vida
Dan Bárta - Animage
Death Cad For Cutie - Narrow Stairs
Dido - Safe Trip Home
Does It Offend You Yeah - You Have No Idea What You're Getting Yourself Into
Duffy - Rockferry
Elbow - The Seldom Seen Kid
Fleet Foxes - Fleet Foxes
Foals - Antidotes
Foxboro Hot Tubs - Stop Drop and Roll
Guns N'Roses - Chinese Democracy
Hot Chip - Made in The Dark
Jamie Lidell - Jim
Kaiser Chiefs - Off with Ther Heads
Keany - Perfect Symetry
Lenny Kravitz - It Is Time For a Love Revolution
Ligtspeed Champion - Falling Off the Lavender Bridge
Metallica - Death Magnetic
Moby - Last Night
Nick Cave and the Bad Seeds - Dig!!! Lazarus Dig!!!
Oasis - Dig Out Your Soul
Pail Weller - 22 Dreams
Phanton Planet - Raise the Dead
Portishead - Third
Primal Scream - Beautiful future
Queen + Paul Rodgers - The Cosmos Rocks
Rolling Stones - Shine a Light OST
Seal - Soul
Tatabojs - Smetana
The Charlatans - You Cross My Path
The Cure 413 Dream
The Fratellis - Here We Stand
The Killers - Day and Age
The Kooks - Konk
The Last Shadow Puppets - The Age of Understatement
The Mars Volta - The Bedlam in Goliath
The Raconteurs - consolers Of The Lonely
The Smashing Pumpkins - American Gothic EP
The Ting Things - We Started Nothing
The Verve - forth
Travis - Ode to J.SMith
White Lies - Death

That's all folks!

Rock For People 2008

Tak je to letos opět za námi. Letos zase o něco lepší než minulý rok. Organizace téměř bez chybičky, všechny vystoupení, který jsem navštívil začínali téměř na minutu přesně, klídek, pohodička, málo opilců, bordel v přijatelných mezích, počasí neobvykle příjemné, pořadatelé a sekuriťáci mimořádně vstřícní a profesionální a hlavně, perfektní atmosféra provázející celou hudební show jak se patří!
25tisíc lidí na jednom místě už je slušná porce, a o to více je k podivu, že jsem nezaznamenal jediný konflikt, nějakou neshodu. Všechno probíhalo úplně v klidu, lidi se hlavně smáli a užívali si (někteří trochu zběsileji). Prostě nečekaná pohoda. Všechny hudební produkce většinou bylo relativně krátké (+-hodina, u hvězd maximálně hodina a půl, s výjimkou DB+Čechomor, ten hrál déle), tkž šlo hlavně o pobavení fanoušků u známějších kapel, a představení tvorby u kapel méně známých, nebo pro českého hudebního znalce úplně nových objevů. Všeobecně lze konstatovat, že je na festivalo pro mne stále zbytečně mnoho HC a tvrdších kapel, z pohdledu laika nerozeznatelných od sebe. Nepříliš pozitivně jsem také vnímal rapidní nárůst SKA (ok, mám ten styl rád, ale přeci jenom, co je moc to je příliš, na tenhle žánr tu máme jiné festivaly). Ale to jsou ty nutné vady na kráse. Každá věc je má. Druhá věc je, že přeci jenom je festival ještě stále příliš "český". Většinu kapel který jsem shlédl vořili známé klasiky. Čekal jsem více indie nebo garáží, obecně věcí co mám rád, ale to bych čekal marně. Příští rok to chce Glastenbury! Hned ve čtvrtek jsem bohužel nestihl Priesnitz (trochu jsem zaspal na MIG21), to mě docela mrzelo. Stejně tak na večírku ve středu 100°C.Byl jsem zvědavý na nové věci z alba. Na Eggnoise jsem už nenašel síly a dneska si to vyčítám. No a pak už to šlo ráz na ráz, trocha zevlování, pivo, polehávání atak jak se to na festivalech dělá. Oba Tři headlineři nezklamali, uplně hodně nenadchli (The Killers jen tak něco nepřekoná), ale rozhodně potěšili, byl to zážitek. Kaiser Chiefs trpěli na déšť, Offspring byli příliš daleko (tolik lidí najednou jsem ještě asi neviděl) a Massive Attack jsou na mě příliš levicově populisticky orientovaní (ale hudebně a hlavně projekcí mě naprosto ohromili, to jenom člověk stál a zíral!).

MIG 21
Horkýže slýže
Sunshine
Los de Abajo
The Locos
Kaiser Chiefs
The prostitutes
Panteon Rococo
Wohnout
Xavier Baumaxa a hněddé smyčce (velmi vtipný závěr!)
Vypsaná fixa
Aneta Langerová
Kryštof
The Offspring
TATA BOJS!
Sto zvířat
Divokej Bill
Gipsy.cz
Kissmet (neuvěřitelná energie!)
Massive Attack

Mno, teď když se na to dívám, tak si řikám, kam jsem to lezl! ;o) Jenže, jak tam člověk je, tak se pohybuje prostě tak pomalu a žádnej stress, že spoustu věcí přehlídne, je línej se zvednout, nebo prostě zapomene. bohužel. Tak se drží velkých pódií, čisté trávy (jako trávy) a hlavně sluníčka ;). Zpětně když se dívám do programu, tak zjišťuju kolik dobrého mi toho uniklo, chtělo to jenom si to lépe prozvrhnout. Ale jak jsem už psal, letos to bylo hlavně o atmosféře a pohodě.

fotogalerie: http://www.rockforpeople.cz/index.php?ids=1&ids2=24&idf=45
rozsáhlejší info: http://musicserver.cz/, http://www.rockforpeople.cz/index.php?ids=15&idc=472

Pár hudebních novinek...

...které stojí za pozornost.

Elbow - The Seldom Seen Kid
Elbow je partička pro mě do nedávné doby ne příliš známá. Jasně, znal jsem jméno, pár zmínek jsem o ní také letmo přečetl. Přesto jsem se k ní dostal až s nově vydaným albem. A poznal, o co vše jsem přišel. Zvukově a melodicky fantastická muzika, která vás sice nedostane úplně hned na první poslech, nicméně už ten druhý (opravdu druhý) vám ukáže, jak moc se první poslech zapsal nevtíravě do vaší hudební duše. Atmosféra vás pohltí tak jak se na desky co Vám vyrazí dech, aniž byste to čekali, sluší a patří. Famózní zpracování, faózní aranže, neuvěřitelný cit pro harmonii a melodickou linku. Nebudu ani příliš fanouškovsky a nadšeně přehánět, pokud je zlehka přirovnám invencí a tím pravým hudebním sentimelem k největším peckám slavných Pink Floyd. Ano, je TO tam. Víc ,krom omýlání alba v přehrávači neustále dokola, netřeba dodávat. Jednoznačně nejlepší deska za poslední půl rok, možná i rok. Naposled mě takhle dostali s posledním albem Muse (ikdyž žánrově trochu jinde).

Foxboro Hottubs - Stop Drop And Roll
Aneb Green Day mě po delší době zaujali. Ano, čtete dobře. Pod tímto neznámým albem se přesně jak se dlouho před vydáním desky dlouho spekulovalo, skrývají staří známý zprofanovaní neo.punk.rock.emo týpci Green Day (názvy stylů uvedeny tak, jak v průběhu jejich kariéry byli zařazování do hudebních škatulek). No, nicméně je třeba dodat, že deska má co říci i nefanouškům původní formace. Ano, je tu sice silně cítit jejich původní nádech, ale zároveň přidali na syrovosti a hravosti. Výsledkem je pak velice zábavná a řekněme na to, v jaké části hudebního bussinesu se jinak GD vyskytují, "netradiční" a povedená deska. Nenáročná deska, která uplně hned neomrzí.

The Last Shadow Puppets - The Age Of The Understatement
Další neznámé jméno ukrývající indie-rockovou hvězdu v osobě frontmana kapely Arctic Monkeys - Alexe Turnera. Jeden by si myslel, že stejně jako v případě výše uvedené desky se bude jednat jen o jakýsi další derivát předchozích desek domovských kapel. Nicméně opak je pravdou. Krom výtečného přebalu, který přesně vystihuje celou atmosféru desky, se ještě před prvním poslechem můžete těšit na notnou dávku progrese. Koho by napadlo spojit své síly s bývalým dvorním skladatelem filmové hudby cyklů o Jamesi Bondovi? Ano, geniální. Skvělé, energií nabité smyčcové plochy, které vám připomenou stále živoucí slávu audio-vizuálního umění 60.let se proto snoubí s typicky britským minimalistickým soundem a "odláklých" vokálů. Můžete Arctic Monkeys považovat za trapnou indie-kytarovou rychlokvašku, ale na téhle desce najdete to pravé (B)ritské. Gentlemanství, sarkasmus i melancholie. Zlaté zbraně, výrazně namalované strahující slečny s nadýchanými účesy a neopakovatelný design všeho tehdejší doby. Tohle není retro! Tahle deska povýšila dnes tolik populární žánr někam dál.

The Raconteurs - Consolers of the Lonely
Jack White opět boduje! Velké YEAH chtělo by se zvolat. The Raconteurs mi byli vždy o malinkatý fous bližší než White Stripes a s touhle deskou to platí i dále. Zbytečně popisovat, nutné poslechnout! Zvukově se kapela více zpřístupnila, melodicky taktéž. Avšak i tahle deska má svá slabší místa, nicméně pro mě. Ony slabší místa bych tipl, že potencionální nové fnaoušky naopak zaujmou. Mám namysli možná až příliš prvoplánovité melodie některých "cajdáků". To mi úplně k téhle kapele nesedlo, jenže nezbejvá než respektovat Jackovo právo na vlastní seberealizaci. Pokud to tak cítí, sem s další podobnou deskou! Rip it up!

Colplay - Viva La Vida
Abych řekl, mě tedy novým albem britská superskupina spíša na prvních pár poslechů zklamala. Především prvoplánovitými klávesami (nechápu, jak se mohli dopustit totožných amatérských a naprosto neuměleckých chyb jako naši Sunflower Caravan - viz nějaký článek níže). Nevím, možná už vážně blbnu, ale z podobných durově laděných a neinvenčních klavírních ploch se mi zvedá žaludek. Ale nepopírám, že jinak je deska jistě kvalitní. Aranžérsky dostatečně různorodá nato, abych nad, promiňte, "zpraseným" klavírem dokázal přimhouřit oko. Jen nečekejte pecky předchozích alb. Deska je o poznání abstraktnější a rozhodně se v tvorbě Coldplay jedná o značný posun. Kritika je zatím, co jsem měl možnost číst, bez vyjímky velmi pozitivní. Ještě desce dám čas a uvidíme...

Grammy? Herbie Hancock!

Domácí média se při udělování amerických cen Grammy nepřekvapivě a pochopitelně věnovala spíše nominaci dvojky Hansard-Irglová. Hudební časopisy a média pak trochu podrobněji hvězdám současného hudebního průmyslu jako jsou Justin Timberlake, Amy Winehouse, Bruce Springsteen, Foo Fighters či Alicia Keys. Už méně pak White Stripes a jejich vynikající desce Icky Thump (nejlepší album roku v kategorii alternative) nebo pop-swingové osobnosti současnosti jakou je Michael Bublé (nejlepší album v kategorii klasický pop). Stranou všeho zájmu alespoň pak zůstala legenda jazzového světa Herbie Hancock s jeho novou deskou plnou hostů River: The Joni Letters. Dobrá, řeknete si, je to jazz, okrajový žánr. Jenže tahle deska nevyhrála jen v jazzových kategoriích. Zvítězila především v kategorii nejlepší album roku (!). Nutno říci, že zcela zaslouženě.

Herbie Hancock je jedním z nejvlivnějších žijících osobností jazzového žánru a možná celého hudebního světa. Ve zlatých jazzových 60-70. letech hrál s takovými ikonami jako je éterický Miles Davis nebo Chick Corea a udával směr, kterým se jazz vyvíjel až do doby jak ho známe dnes. Od počátku devadesátých let minulého století se pak především snaží jazz popularizovat. A tak si zve hosty nebo naopak hostuje na všech možných albem různých žánrů (Carlos Santana, Paul Simon, Annie Lennox, John Mayer, Christina Aguilera, Sting) a k jazzu přistupuje velmi inovativně. Víří tím tak stojaté vody od 80. let poněkud stagnující scény. Na kontě má Grammy už několik, nicméně jednou věci je ta letošní udělená výjimečná. Je to především důkaz pro hudebně nevzdělané či ignorantské milovníky muziky, že jazz není jen pro úzký okruh vyvolených hudebníků, pár snobských, pozérských či pseudointelektuálních posluchačů a "horních deset tisíc" (jakkoli toto sousloví nemam rád). Ba právě naopak. Vždyť z prapůvodních jazzových (či spíše bluesových) kořenů černošské hudby vznikly i rock&roll a jeho všechny odrůdy, jako je současné R&B, Rap a možná i to techno tam spadá ;). A když už i veřejností komerčně vnímaná cena jakou je Grammy za nejlepší album roku nepatří hvězdičkám jako je Rhiana nebo Robbie Williams (se vší úctou k oběma jménům), je třeba nastražit všechny uši.

River: The Joni Letters je v oblasti populární hudby opravdu výjimečné album. Zarytý fanoušek jazzové hudby možná nebude tak překvapen, ale pro 90% komerčněji zaměřených posluchačů to bude opravdu velmi příjemný zážitek. Deska je zcela evidentně zaměřena právě na mnohem širší spektrum posluchačů (resp. zákazníků?), ale to jí nic neubírá na kvalitě. Všechny atributy jazzu jsou dodrženy tak jak mají být. Album je, řekl bych, všestranně jednoznačné. První skladba Court and Spark na které hostuje Norah Jones možná ještě netrpělivé odradí (na úvod příliš "těžká"), ale již Edith and the Kingpin s nakřáplým hlasem Tiny Turner dává tušit, že tohle album Vás při POZORNÉM poslechu čapne a už nepustí. Vrcholem pak je dle mého názoru singlová pecka River s úžasnou melodickou linkou a nebeským vokálem Corinne Bailey Rae. Zavřít oči a tělo posluchačovo se vznáší navzdory zemské přitažlivosti kdesi vysoko v hudebním nebi. Jakoby setlist měl posluchače zaujmout, navnadit a následně přichází již čistě jazzově instrumentální Sweet Bird. Skladba Tea Leaf Prophecy s Joni Mitchell je rozhodně dalším vrcholem alba. Za zmínku ještě stojí jazzový standart Duka Ellingtona v moderním podání - Nefertiti. Poezie a podmanivý hlas Leonarda Cohena spolu hravě melancholickým klavírem (tak jak to jenom JAZZ umí) Hancocka pak zakončuje fantastický zážitek z poslechu celé desky.

Je jen škoda, že se o tomto album (i přes výrazný komečrní i odborný úspěch) moc nemluví. Stojí za to i pro ty kdo se do této doby čistého jazzu obávali.

" I wish I had a River"

The Kooks - Konk

Čtyřčlenná britská kapela The Kooks vydala nedávno své druhé album - Konk. Název je to podivný, bůhví co znamená, nicméně deska rozhodně zaslouží pozornost. Již jejich debut Inside in Inside out z roku 2006 vzbudil velkou pozornost, kdy se záhy po založení (jak jsem se dočetl, mělo by jít o školní projekt - všichni členové navštěvují Brighton Institute of Modern Music), několika odehraných festivalových koncertů a následném natočení desky celý rok chlapci drželi v britském TOP 20 prodeje desek. Jeden nebo dva singly jsme mohli zaslechnout i v našich končinách (Ooh La, Naive, možná Seaside).

Nová placka navazuje z veliké části na tu předchozí. Proč taky ne? Nevyužít potenciá,l který v posluchačích debut vyvolal by byl hřích. Po hudební stránce asi na první poslech výrazný rozdíl nenajdete. Ale dost srovnávání, to nikdy k ničemu nevede.

Tahle banda nám předložila překvapivě vyzrálý britpopový materiál. Velmi charakteristický vokál, díky němuž si je s nikým rozhodně nespletete (pokud jste tedy alespoň minimálně hudebně potentní), výrazná akustická kytara a druhý hlas a basa s bicími udávající tomu všemu energií a rytmus tolik typický pro ostrovní kapely. Výsledný mix aranží pouští do hlavy (doporučuji sluchátka a ranní slunce při cestě...ehm...prostě cestě někam) příjemnou dávku pozitivních vibrací. Melodicky i harmonicky jejich hudba nijak nevybočuje z britských tradic. Výrazná, klenoucí se melodie, lehoučká melancholie a hlavně ta inspirativní nálada. To se Vám pak zachce všechno. Konk asi nemá výraznější písně, které by nějakým způsobem vyčnívaly. Úvodní See the sun rozhejbe podupávající nohu a ostatní tempo podupávání na podlahu metra více či méně nezklidní ani nerozbouří. Mr. Maker ostatně hovoří za vše. Deska téměř přirozeně graduje a s posledními písněmi už máte úsměv od ucha k uchu. Skladby zcela evidentně napsané za slunného počasí a dobré nálady. A to je největší předností celé desky. Ano, jsou tu i svižnější a tvrdší písně v indie, či retro duchu (Do You Wanna, Down To the Market - úžasně nakřáplá kytara) ale celkově deska vyzní spíše pohodářsky, možní až písničkářsky. Textově ási není o čem se moc zmiňovat, nicméně příjemná britská angličtina vždycky potěší. Náměty však budou určitě spoustě lidí vyhovovat. Girls, Girls a zase Girls.

Suma sumárum - pověstné selhání na druhých deskách se v případě The Kooks nekonalo. A to je jenom dobře.

Duffy - Rockferry

Britskou scénou a hitparádovými žebříčky v současné době hýbe plavovlasá diva Duffy. Její hit Mercy se již několik týdnů drží na špici všech music charts a minulý týden vydané debutové album Rockferry se okamžitě stalo kasovním trhákem a pro změnu si drží první příčku co se týče prodejnosti. Hned z kraje je třeba poznamenat, že zcela zaslouženě. Její hlas v sobě skrývá totiž něco těžko definovatelného, ale o to více fascinujícího. Zprvu si řeknete, běžná rychlokvaška vezoucí se na vlně retro stylu, který zde pro všechny objevila Amy Winehouse. Jenže nakonec po druhém poslechu desky (či jakéhokoliv kousku z alba) se vám jeví všechno úplně naopak. Srovnání s Amy silně pokulhává a stejně jako u Adele na propagační materiály moc nedejte.

Duffy si jako vzor možná příliš okatě vzala Dusty Springfield (ale co, udělala to jako první ze všech, takže netřeba nic namítat) a stejně jako další, již zmiňovaný, objev ženského současného vokálu ala 70-80tá léta - Adele, nám na albu přináší pořádnou porci nefalšovaného retro soundu. Její hlas je však na dnešní dobu opravdu výjimečný. Využívá hlasových technik běžně používaných právě v oněch, pro někoho kontroverzních, 70. (80.) letech. Stačí si poslechnout jakýkoli ženský vokál té doby a je Vám vše jasné (první mě třeba napadne možná trochu více rockovější Patti Smith. A tak se na novém LP dočkáte třesoucího se hlasu v soulově-bluesové baladě Syrup & Honey nebo ve vysokých tónech "šeptaného" refrénu v Serious. Pro pozorné posluchače se na desce najde spoustu podobných detailů k objevování a postupnému odhalování dalších rozměrů v písničkách.

Zvukově je na tom placka opravdu skvěle. Člověk má pocit, že poslouchá staré dobré, analogově nahrané LP, se vším tím nádherně plastickým zvukem které vinily mají. Přitom však zvuk neztratil nic na čistotě, žádná stopa nezapadá a nedá výraznější práci vyslechnout si všechny zúčastněné nástroje. A že je co poslouchat! Aranže jsou totiž ve většině písní fantastické. Do přenosného přehrávače v hlučném městě se ale moc nehodí. Spíše někde v klidu nasadit sluchátka, zavřít oči a aktivně poslouchat. To pak máte pocit, že ležíte přikrytí pod lehkou dekou, vedle vás Duffy a zpěvem se Vám zpovídá přímo očí. Stačí jenom naslouchat.

Lehká, řekl bych až intimně "holčičí", lyrika pak už jen vše doplňuje. Nedodává sice hudbě nějaký další rozměr. Prostě tématicky k tomu všemu patří. Zhrzená láska a dívčí zpovědi (Coffee stains on your favourite book, Remind me of you so I can't take a look), rozchody ( Don’t say we’re okay, Just because I’m here, You hurt me bad but I wont shed a tear), nekontrolovatelná zamilovanost (..and so i put on face just like your friends but i think you know, oh yes you know whats going on, cause the feelings in me, oh yes in me are burning strong.) a žárlivost (Don't you be waisting all your money on syrup and honey Because i'm sweet enough).
To je stručně tak vše ;o). Pro chlapa zajímavě přitažlivé (ale fakt!). Vždyť kolikrát máme možnost takhle nahlédnout do deníčků svých protějšků?

Duffy přináší do současné Soul-pop music svěží vánek a že je po takovéto muzice poptávka prodeje jen dokazují. Těží také z toho, že na rozdíl od Adele, je méně písničkářská a více oslovující. Uvidíme co s Duffy udělá sláva, nahrávací společnosti a marketing. Rozhodně ale, pokud máte rádi podobnou muziku, stojí za poslechnutí. Uvidíte, chytne Vás! Stejně jako mě a milióny dalších.

The blank pages of my diary,
That I haven't touched since you left me.
The closed blinds in my home,
See no light or day,.
Dust gathers on my stereo,
Cause I can't bare to hear the radio.
The piano sits in a shaded space,
With a picture of your face.

Kula Shaker - Strangefolk

Nová deska britské čtyř členné partičky Kula Shaker (divnej název, uznávám) sice vyšla již před nějakým tím časem ( v UK 2006, u nás 2007), nicméně já se k poslechu dostal až teprve nedávno. Kapela prorazila na britské hudební scéně již v roce 1996 svým prvním, prostě nazvaným albem K. Deska zaznamenala obrovský úspěch a zařadila se jako druhý nejprodávanější debut všech dob hned za brilantní Definitely Maybe kapely Oasis. Druhé album vydané v roce 1999 již takový úspěch nezaznamenalo, a kapela se kvůli vnitřním neshodám a velkému tlaku vydavatelských společností rozpadla. Bohudík svůj reunion naplánovala právě nedávno a nutno podotknout, že nové album - Strangefolk se opravdu povedlo.
Na desce najdeme svěží, relativně klasický britský zvuk kytarovek 90. let. Nicméně nebojte se, nuda vás opravdu nečeká. Hned první vypalovačka (Out on a highway) vtáhne posluchače řádně do "děje" a přes menší, či větší výkyvy nepustí až do konce. Od bandů tohoto typu jistě nelze čekat nějakou výraznější progresi, přesto však minimálně zvukově deska patří do století jedenadvacátého. Kompozičně staví na klasickém schématu sloka - refrén, melodicky čerpá jisto jistě z dnes populárního retra 60. let (Beatles! napadne Vás okamžitě), aranžmá spadá do současného proudu ostrých kytar, výrazné basové linky a zdvojené vokály. No, možná po sté to stejné, ale proč ne? Prostě dávka pořádného britského soundu! Pro mě Kula Shaker znamená ostře řezaný, rychle ubíhající a nenudící britpop s nezaměnitelnou atmosférou a moderním ostrovním zvukem. Textově na tom kapela není vůbec špatně, převažující ty vtipnější (Great Dictator (of the free world), nicméně ani o dojemné není nouze (Fool asi I am - která je opravdu silná i po melodické stránce, cajdák jak se patří ;o). Doporučuji všem co mají rádi Richarda Ashcrofta , The Verve, Coldplay či Beatles a tak vůbec britskou scénu.

Underflow expectation

Zkraje nutno podotknout, že má očekávání při vstupu do natřískané Roxy byla vysoká. Odborná veřejnost tuto tříčlennou partičku Sunflower Caravan považuje za velký příslib do budoucna, a mezi fanoušky muziky se šeptá cosi o progresivní, neotřelé a energické kapele. Bohužel, v mém případě platí jen třetí uvedené adjektivum. Bouřlivá energie kapele neschází, o nějaké progresivitě či snad invenci však nemůže být ani řeč. První co Vás napadne při poslechu ještě průser nenaznačuje. Má to šťávu! Připadáte si jako kdyby před Vámi stáli rozbouření Coldplay bez zpěváka a vokálů. Fajn. Problém však nastává, když koncert pomalu končí a kapela se ještě nehnula ze zavedeného formátu, střídá stále tytéž harmonické postupy, frontman hraje dokola stále ty samé akordy a "sóla" (pokud by se neustále omílané rychle gradující vymlácené oktávy daly nazvat sóly). Pozorný posluchač má dokonce pocit, že kapela snad za celý koncert ani nezměnila tóninu (neověřeno). Výsledkem je sled písní bez jakéhokoliv rámce, všechny bez výjimek hrané v dur. Absence jakýchkoliv mollových akordů je totiž asi největším kamenem úrazu. Za světlé okamžiky jsem považoval snad jen když se klávesista postavil za Hammondky (pověstné perkuse ala The Doors) - a to ještě bohužel velmi zřídka. K tomu všemu si připočtěte ostentativně velkolepé (řekl bych až skoro hysterické) chování frontmana (výsledkem byla dvakrát spadlá židle, bortící se klávesy a převrácená činel bicích) a máte o nepovedený večer postaráno! (zpočátku jsem si pochvaloval snahu u kláves sedět. Netušil jsem však, že klávesista bude postupně během koncertu stát pomalu i na hlavě). Abych jenom nehaněl, vyzdvihnout naopak musím energický výkon bubeníka a precizní hru basové kytary. Nevím, možná jsem sám kdo to tak cítí, ale já byl zklamán. "Vytřískat" by se z tohoto složení kapely dle mého názoru dalo mnohem víc. Rozhodně nesdílím nadšení kritiků, ani těch ostatních...

11.2.2008 Roxy Praha - Sunflower Caravan

foto idnes.cz, http://show.idnes.cz/sunflower-caravan-jsou-nadani-az-hanba-dhz-/filter.asp?c=A070122_203301_filter_vk

Adele - 19 + Sondre Lerche - Phantom Punch

V poslední době jsem narazil na dvě desky, které myslím stojí za to malinko okomentovat a zlehka na ně upozornit. Je totiž na co.

Adele - 19
Na tuto mladou dámu jsem narazil v souvislosti s první příčkou na BBC sound 2008. Na UK scéně se totiž o Adele mluví jako o dalším zástupci špinavého soulu ala Amy Winehouse. Tak jsem neváhal, a hudební svět mladé britské dámy prozkoumal. Zkutečnost je trochu jiná, než jsem původně očekával. Zvukový projev je mnohem konzervativnější ve smyslu počtu používaných nástrojů a stavby písní jako takových. Přesto však Adele zaujme na první poslech. Je to pořádná dávka britské angličtiny, feelingu a ostrovního naturelu jako takového. Kapka soulu, blues, rocku, popu i čistého písničkářství a především neuchopitelná lehkost (žití). Deska, nazvaná prostě - 19 - plyne svižným tempem. Sálá z ní energie i sentiment. Necítím z ní ten ztroskotanecky rezignovaný nadhled na muziku a život vůbec v podání Amy nebo radostně bezstarostný ala Lily Allen. Spíše Dusty Springfield, Aneta Franklin a Nancy Sinatra 21. století. Aneb retro se nám posouvá dále z let 60. do let 70. Neboli: "nemusím zhubnout a přestat kouřit, abychom mohla dobře zpívat". [že by se Ivone Přenosilová se svými botami mohla těšit na novou kariéru?:) ] Více na myspace.

Sondre Lerche - Phantom Punch
Druhou novinkou, na kterou bych chtěl upozornit vlažné české publikum, je mladý norský zpěvák Sondre Lerche. Tento mladík balancující na rozhraní indie-popu, swingu a a jazzu zaujal svojí novou deskou nejen mě. Deska je hodně osvěžující, nepřináší sice zcela zřejmě nic nového, přesto si jí s chutí poslechnu. Od jeho předchozích se liší nejen zvukem, ale především žánrově. Pokud máte rádi Jamieho Culluma nebo třeba Robbieho Williamse, tak je norský pard z Bergenu tím pravým pro Vás. Závěrečná If not now then WHEN? vám zaručeně rozproudí krev a nabudí do všedních dní. Z hlavy jí totiž jen tak nevyženete! Více zde.

Smashing Pumpkins 30.1.2008 Praha

Jak to vidím já:
Začal bych trochu otřepanou frází: Vidět "nejslavnější pleš alternativního rocku" by můj sen. Po rozpuštění kapely na přelomu tisíciletí by ve splnění podobného přání doufal jen opravdový fanoušek (já) nebo realitě nevěřící blázínek (já). Obě podmínky jsem splnil, takže příjezdu sametového ansámblu Billy Corgan, Jimmy Chamberlin a spol. do staré matičky Prahy nemohlo už nic zabránit. Tuto slavnou událost jsem navštívil se svou drahou polovičkou jednoho sychravého lednového večera, léta páně 2008.

Teď vážněji. Nad pubertálně nevyžitými a triumfálně neznalými reakcemi před koncertem ohledně předskakujících Tatabojs, jsem mávnul rukou. Ostatně, oni sami dokázali, že se rozhodně nemají za co stydět. I přesto, že zvuk byl malinko podhodnocen. Ale pecky našláplé, atmosféra přívětivě dobrá. K dobru organizátorům lze připsat, že skočili na jeviště už čtvrt hodiny před oficiálním začátkem. Hlavní hvězda večera tak začala lehce po pul deváté, na české poměry v čase nevídaném, budiž všem ostatním příkladem. Trapné běžné hodinové, až několikahodinové zpoždění mě přivádí na stranu temné síly. Jedna nula pro SP. Bez hvězdných manýrů (které jsem já ostatně ani nečekal, netrpím předsudkem eggomaniasmu BC, narozdíl od jiných, kteří pak byli mile překvapeni...viz recenze na idnes) pumpky položili svou mysl do nástrojů a nástroje se vryly do duše posluchačů. Úvodní Porcelina of the vaste oceans navodila fantastickou atmosféru, která se s menšími poklesy, nebo naopak gradacemi nesla až do závěrečné Cherub Rock. Billy má na živo opravdu fantastický hlas (přímo "smashing voice") a jeho hlasový i instrumentální projev je na špičkové úrovni. Dle mého skromného a neznalého názoru snese srovnání opravdu s kýmkoliv ve světě. Od něžných poloh s akustickou kytarou (1979, That´s the way (my love is), Perfect, My blue haven) přes klasické pumpkinovské pecky (Tonight, tonight! Mayonaise, Today, Lily, Stand inside your love), syrový ale o to více strhující projev (Bullet with the butterfly wings, Everlasting gaze, Ava adore) až k neuvěřitelně "čistému" řevu. Nové songy (Tarantula, Come on (let´s go), Bring the light, Rose March) mě úžasně potěšili, napříč všem negativním kritikám po celém světě, jsou rovnocenné starším písním. Energíí, kterou ze sebe vyjadřují je možná i překonávají. Je v nich totiž cítit současný feeling a živelnost duševně stále mladého Corgana. V jednom by se po některých artrockových kreacích krve nedořezal. Nicméně pro někoho zřejmě asi příliš dlouhé metalo-HC-alternativně temné virtualizace jsou kreativně velmi struhující a i přes hutný a ohlušující zvuk zábavné. Kapele to neuvěřitelně šlape, a přiznejme si, dělají jí především frontman a svalnatec za bicími. Pokud chcete slyšet špičku drums performace, Jimmy Chamberlin je ten pravý pro Vás (doporučuji např. jazzové solo album). Ostatní noví členové jsou vhodným a přesně hrajícím doprovodem (ikdyž jistou dávku emocí minimálně kytaristovi nemůžu upřít). Tak to bylo vždy i u staré formace. Všichni jsou v životní formě s chutí hrát. A je to neuvěřitelně cítit!

Suma sumárum, až na sportovní halou roztříštěný a místy neposlouchatelný zvuk, ohromující zážitek. Na vlastní oči shlédnout představení a vyslechnout hudbu jednoho z největších génií současného umění je věc, ze které budu žít ještě dlouhé dny. Billy nám toho moc bohužel neřekl (ehm, 15x Thank you, 10x Thanks, 7x fuck, suck, love, 1x thank you peoples of Prague + něco o tom, že nejsou fucking mrtvý a že už nikdy neudělají jednu jedinou chybu kterou udělali a budou tu s námi do fucking end + Jimmy, what´s the lyrics? to když uprostřed písničky přestal hrát a obrátil se na kolegu za ním), ale prý to má od manažera zakázáno ;). Takže: Díky Billy!



A jak to vidím já?

Potřebovala bych si na moment půjčit kus nějakého toho nezaujatého pohledu, se kterým tak vehementně šermují účastníci koncertu na internetových diskuzích. Bohužel, jak je známo, nezaujatý postoj je pouze idealistický pojem, a proto se nenechám ničím zastrašit a vyjádřím zde ve zkratce svůj náhled na věc.

Na Tatabojs byla znát lehká rozladěnost z faktu, že v kotli nikdo nekřepčí, protože z vlastní zkušenosti vím, že na jejich koncertech je hlavní ambice mezi publikem trumfnout pološíleně řádícího Mardošu. Na závěr vystoupení mě společně s Milanem Caisem překvapilo tleskání několika prvních řad do rytmu. Kdo by byl čekal, že publikum prahnoucí po rockovém nářezu si potleskává při vystoupení Hnaspaulských četníků?. Mardoša nezklamal a namluvil toho spoustu i za Billyho;-).

Kdyby jste mě zabili, nevzpomenu si, čím koncert začal...mám tam v této chvíli jakousi mlhu. Byla jsem mírně v šoku a částečně jsem se blížila nirváně. První smysly vnímaný zážitek si pamatuju, že byla pecka Tonight Tonight. Vzhledem k tomu, že někdy v tu chvíli se mi vrátil puls, zaznamenala jsem, že se mi srdce jalo bít do rytmu pronikavých Chamberlainových činelů. V tomhle duchu se to se mnou vezlo až do konce. Jak jsem předpokládala, během několika songů jsem si vyčítala, že jsem lépe neposlouchávala, na některé moje znalosti naprosto nedostačovaly. A na některé nedostačovaly ušní bubínky, proto bylo místy obtížné rozeznat, se kterou že peckou se tam ten chudák, spocenej Billy zrovna trápí.

Neslo se to celé ve znamení kvílení kytary, kterému nasadil korunu v situaci, kdy si pěkně, v sukničce nakročil blíže k publiku, snad se i shrbil níže, než je obvyklé a vyťal tam „Hendrixovu“ American National Anthem (se značnou nadsázkou v projevu). Já osobně jsem čekala na moment, kdy uslyším jeho hlas s co nemenším hudebním doprovodem a prožiju si naplno to, co Dělá Billyho Billym. Podium se vyprázdnilo a zůstal tam jen on a španělka. Jednak to byl oddechový čas pro sluchové ústrojí a jednak moje vysněné přání. To bylo naprosto splněno! Dál už se s publikem nepárali, řezali do toho hlava nehlava.

Vyzdvihla bych Corganův zpěv, protože bych marně hledala nějakou chybu. Bez přemýšlení nás zahlcoval celým svým hlasovým rozsahem výborné kvality a s evidentním prožitkem. Mile překvapily vokály dvou dam, doprovázejících ho na basovou kytaru a klávesy. Scéna byla skromná, což mi naprosto vyhovuje. Ťukala bych si na čelo, kdyby měla kapela jejich stylu scénu nějak detailně vyzdobenou. Světelné efekty naprosto postačovaly. Publikum se naštěstí neprojevovalo jako většina národa, kterého je částí, ale dávali kapele naplno najevo, že Smashing pumkins na česká pódia patří!

Po odehrání všech naplánovaných skladeb se band odebral do zákulisí. V tu chvíli jsme spustili zagorkoměr a nestačili se divit, že kapela jejich formátu se nebrání obtěžovat se něco přidat. Zůstala mi po nich obrovská díra v hlavě, dočasně ztracený sluch, rozklepaná kolena a zááážitek… A na závěr doporučení: Dopřejte si koncert SVOJÍ kapely, je to něco jiného, než čekat, až se načtou všechna videjka na youtube, tam to máte v REÁLNÉM čase a s vámi ve středu dění!!!

Fotografie denik.cz

Band names

Narazil jsem na opravdu bezvadnej článek, doporučuji...

Last.fm

Tak mě neminul další fenomén internetu. A týká se hudby, tak proč ne? Last.fm je on-line statistika právě přehrávaných písní na vašem počítači + mnoho dalšího. Moc příjemné na používání a jednoduché k instalaci. Uvidíme po nějaké delší době, ale zatím to vypadá moc dobře. No posuďte sami: zde můžete přímo sledovat mé hudební statistiky a zdrbat nebo mě pochválit za to co poslouchám. ;o) Enjoy it!

http://www.last.fm/user/luckhash/

A kdyby jste se chtěli dozvědět více:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Last.fm
http://www.emag.cz/lastfm-svetova-hudebni-komunita/

A tady hezkej příklad jak vypadají informace a statistiky k samotným kapelám:
http://www.last.fm/music/The+Smashing+Pumpkins

Rok 2007 v muzice

Během roku jsem byl poměrně zklamaný z počtu zásadních novinek, nicméně odstupem času a po vygenerování seznamu jsem byl sám překvapen, že to nebyl rok ani zdaleka tak chudý, jak jsem si myslel. Některé placky se povedli, některé méně a jiné jsem si zamiloval až po čase. Ale tak už to v hudebním průmyslu chodí. Bez neúspěchů a ztrát bychom nedokázali ocenit ty opravdu výjimečné a kvalitní LP. Za velkou placku minulého roku považuji Radiohead - In Rainbows (koupeno v den vydání za pouhé 2libry!). Placka plná emocí a melancholie, krásných melodii a hlavně, zase něco jiného! Kdy jenom tihle Britové přestanou překvapovat. Doufejme, že nikdy. Nejdříve velkým zklamáním, ale postupem času spíše naopak jsou pro mě znovuzrození Smashing pumpkins. Za nový počin hodně kritizovaný Billy to u mě vyhrál. Jen si to chce dát víc času na poslech a pokud člověk jen trochu chce, najde tam to co ho zaujmulo i na fantastických deskách předchozích. Arcade fire jsou pro mě nejprogresivnější kapelou současnosti, to je radost poslouchat. Jiné svět, jiná hudba. Arctic Monkeys trochu zklamáním, a utrpěli klasický syndrom druhé desky. Není špatná, víc rozervaná, ale Pete Doherty a jeho Babyshambles je úplně převálcoval, co se týče špatného vychování v muzice. Novinkou (bohužel jen pro mě) jsou Black Rebel Motorcycle club a jejich deska Baby 81. Velké písně, velké texty (She has everything she needs - to lose). Tak by měla vypadat současná rozladěná Indie-retro kytara. Björk opět zabodovala a její práce s ruchy mě dostává neustále, ale chce to soustředěný poslech. Block party poslouchám právě teď a je to první deska od nich, která se mi líbí. Zklamáním jsou HIM i Hot Hot Heat. Nepřesvědčili, nezaujali. Naopak frontmana Savage Garden a Audioslave, Chrise Cornella jsem si hodně moc užil. ROCK ve své klasické podobě 21.století. Kytary, zpěv, ženy. Z této desky pochází start song nového Bonda s Danielem Craigem. Podobné pocity jsem měl i u Velvet Revolver (neboli Guns´n Roses bez Axla Rose). Jana Kirschner podle některých odstartovala novou deskou světovou kariéru. Já si to nemyslím, středoevropskou určitě, možná evropskou. Deska je to vynikající, kdo má rád Norah Jones, doporučuji. Kaiser Chiefs k smrti nudili, a z Klaxons se mi mírně řečeno zvedal žaludek. Těžko říci proč. Korn MTV Unplugged! Konečně jsem jim přišel na chuť. Soundtrack k filmu ONCE netřeba popisovat. Fantastické! Pro pozorné posluchače, co mají rádi trochu elektroniky: The Good the Bad & The Queen (aneb Gorillaz). Tomu říkám progrese v muzice (ikdyž u novinářů trochu propadla/zapadla). The White Stripes drží vysoko nastavenou laťku, potěšili i vydáním vinylu (nejprodávanější "deska"). B-strany The Killers zklamali, a to hodně, nopak potěšil jako vzpomínka na RFP záznam jejich koncertu (ten je ovšem nevydaný). The Bravery mě mě taky na nějakej ten den chytli a nepustili. Mam tu kapelu prostě rád, už jenom pro tu basovou kytaru ala Sladké mámení ;o).
Z českých interpretů: Hrůza hrůzoucí Landa, UDG, Vypsaná fixa, Gaia Mesiah (a dal jsem si práci je naposlouchat, nebojte). Naopak hodně potěšili Tata Bojs! Kluci kde ste?(u mě v přehrávači přeci). Anetka a Xavier moc nezaujali. Škoda. Ikdyž Sagvan Tofi asi nebyl moc spokojenej (To se mu to holky svlíká, když má sebou Vaculíka). Sunshine konečně začali zpívat, nevadí, že falešně. Moji polovičku jistě potěšila Alicia Keys (a myslím, že hodně) a prý i Michael Bublé (až někdo vymyslíte jak se čte správně jeho jméno, dejte vědět) - z toho jsem tedy odvařený i já! No, takhle zpětně, bohatý to byl rok! Spousta mi toho určitě unikla, ale takový už je hudební svět. Tedy, tady je kompletní seznam (54):

A Place to Bury Strangers - A Place to Bury Strangers
Alicia Keys - As I Am
Aneta Langerova - Dotyk
Apocalyptica - Worlds Collide
Arcade Fire - Neon Bible
Arctic Monkeys - Favourite Worst Nightmare
Avril Lavigne - The Best Damn Thing
Babyshambles - Shotter's Nation
Bjork - Volta
Black Rebel Motorcycle Club - Baby 81
Bloc Party - A Weekend in The City
Clou - Clou
Daniel Landa - Kvaska
Fall Out Boy - Infinity On High
Foo Fighters - Echoes Silence etc
Gaia Mesiah - Alpha Female
Hard-Fi - Once Upon a Time in the West
Him - Venus Doom
Hot Hot Heat - Happiness Ltd.
Chris Cornell - Carry On
Jana Kirschner - Shine
Jennifer Lopez - Como Ama Una Mujer
Kaiser Chiefs - Yours Truly, Angry Mob
Kanye West - Graduation
Kanye West - The Graduate
Klaxons - Myths Of The Near Future
Korn - MTV Unplugged
Korn - Untitled
Linkin Park - Minutes To Midnight
Manic Street Preachers - Send Away The Tigers
Manu Chao - La Radiolina
Smashing Pumpkins - Zeitgeist
Michael Buble - Call Me Irresponsible
Mika - Life in Cartoon Motion
Norah Jones - Not Too Late
OST Once
Paul McCartney - Memory Almost Full
Radiohead - In Rainbow
Rihanna - Good Girl Gone Bad
Serj Tankian - Elect The Dead
Sunshine - Dreamer
Tatabojs - Kluci kde ste
The Bravery - The Sun And The Moon
The Good the Bad & The Queen - The Good, the Bad & the Queen
The Hives - The Black and White Album
The Horrors - Strange House
The Killers - Live at Glastonbury Festival
The Killers - Sawdust
The Twang - Love It When I Feel Like This
The White Stripes - Icky Thump
Timbaland - Shock Value
UDG - Buď a nebe
Velvet Revolver - Libertad
Vypsana fiXa - Fenomen
Xavier Baumaxa - Retrofutro

Serj Tankian - Elect The Dead

Taky Vás trápí nespravedlnost ve světě? Připadáte si jako otroci reklamního průmyslu? Štve Vás pokrytectví, faleš a populismus našich politických vůdců? Líbí se vám slova jako revolta, revoluce a konspirace? Vstávají vám naopak hrůzou vlasy na hlavě, když na vás někdo pokřikuje krvavý slova jako kapitalismus, tržní hospodářství nebo globalizace? Vzteky nevidíte, když si jen vzpomenete na pojmy jako Světová banka, G10, USA? Pak je nová deska Serja Tankiana přesně pro Vás.
V dnešním světě, ať se snažíte jak chcete, jste stejně součástí nemyslící většiny (The Unthinking Majority). Ano, svěřili jste hlas ve volbách vašemu kandidátovi. Ale věříte, že vás čestně zastupuje? Už se přeci vzpamatujte, pokrytectví vládne světem. Světem vládne lež, faleš (ano, i ta demokracie je falešná), peníze (Money) a antidepresiva. Spolehlivé nástroje k ovládání lidských mas. Přemýšlivý člověk jako arménský prorok, frontman System Of a Down, Serj Tankian, si pak zřejmě oprávněně přijde jako zapomenuté zavazadlo na nádraží. Nevím, jestli se mu po natočení své sólové desky ulevilo, nicméně LP je plné zhrzenosti, neštěstí a utrpení běžných lidí bez moci a peněz. To se pak snadno stane, že i slunce nás krmí lží (Feed us) a dostáváme plné náruče překvapivých pravd (Do you know that life is ending As we go, the dots connecting?). Vyjadřovat se k ekologickým tématům je dnes moderní. Už méně moderní je pak vysvětlovat věci tak jak doopravdy jsou. Jeden by pak raději volil smrt (Elect the dead), protože odmítat věřit všem těm ekonomickým lžím (Lie Lie Lie) začíná být stále obtížnější. Jako vykoupení je tu ale arménský Pán (Do you believe in me?) přinášející zajisté spasení duší. Zahoďme zbraně, vzývejme Spasitele! (Praise the Lord and pass the ammunition!). Je to tak jednoduché.
Nová placka Elect the dead je přesně stejná jako ten svět, který Serj popisuje. Dokonalý zpěv, démonický zjev, mrazivé momenty některých melodických linek, skvělé kytary. Jen nesmíte propadnout depresi, kterou se vám Lord snaží naordinovat k snídani. Občas to sice zavání trochu stereotypním klišé, nicméně i tak je deska po hudební stránce skvělá. Pokud však nejste opravdoví levicoví fanatici a nenapravitelní skeptici vzhledem k osudu lidstva, po bližším prozkoumání textů budete zklamáni. Tolik prvoplánovitého a populárně cynického splínu jsem nečekal. Nicméně, moje chyba. Bohužel, od teď už se jisté dávky nedůvěry k další tvorbě budu těžko zbavovat. A je to škoda. Velká. Protože např. v již zmiňované Praise the Lord and... mé srdce po hudební stránce skákalo radostí. Tomu říkám hudební invence! Muzikálnost a kompoziční mnohovrstevnatost. Uf, to jsou slova, jenže přesně popisují skutečnost. V hloubce textů starších System of a Down se raději rejpat nehodlám. Nechci přijít o skvělé zážitky.
Možná je třeba se zamyslet, kdo koho krmí. Zadarmo nikdo nic nikdy nedělal. Ani Serj Tankian. Tak na co všechno to pokrytecké kázání? Mesiášem se stejně staneš jenom zpěvem, texty přenech jiným...

Babyshambels - Shotter's Nation

Svět je hrozný. Slýcháváme o tom každou chvíli. Můžeme mudrovat nad tím, proč je v Africe tolik chudoby (a během toho jíst nějakou evropskou dobrotu vyrobenou z dotovaných domácích surovin a tak ještě více chudobu prohloubit), můžeme nadávat jak je ve městech nedýchatelně (a každý den jezdit do města autem), nebo můžeme sprostě pokřikovat něco o politické kultuře a poslancích vůbec (a nejít k volbám). Neboli, můžete rozdávat radost, potěšení a zvrácené (příjemné) pocity všem okolo (a přitom brát heroin). Všichni hudební fanoušci si již totiž dávno zvykli na nedostižný standart přívalu kvalitní rozervanosti a melancholicko-rezignované nálady v podání Peta Dohertyho. Nová deska kapely bývalého frontmana The Libertines ve vás vyvolá asi takové pocity jako dvojice slov absťák - heroin. Kombinace splínu, touhy a zbytku byť jen minimální naděje na lepší zítřky. Můžete si ráno desku s chutí poslechnout a večer se procházet kanálama a nadávat si jestli jste to měli zapotřebí. To hrozivé na tom je, že když se s posledním vypětím všech sil dostanete k ránu ven, při pohledu na východ slunce a pro jiného uchvacující ranní paprsky, raději zapnete play a vše se opakuje znova. Je z vás v tu chvíli troska, krysy běhají okolo vás a nemají s vámi slitování, stejně jako tahle deska. Brodíte se po kolena v zapáchající vodě a přemýšlíte o smyslu existence.
Ale cítíte v tom něco zvláštního, něco neuchopitelně zvrhlého. Nevoní vám nakonec ty splašky? Opravdu se vám chce šplhat ven na denní světlo? A hlavně, má to konce? Zdá se že ne, a minimálně mě tahle deska zůstane hodně vysoko v listu nejhranějších. Má totiž zvláštní náboj. Vy při poslechu v metru jen sníte, a jediné co se vám negativního s největší pravděpodobností děje je, že míříte do práce.
Svět je hrozný (a vy obrátíte hlavu na druhou stranu, abyste nemuseli pouštět starého člověka sednout).

Jo, Pete, tohle se ti povedlo, jen nevím, jestli Kate Moss za ten návrat k fetování stojí (Is she more beautiful? Is she more beautiful then she?). Každopádně díky za ten nepřekonatelný riff v Side of Road a roztoužený refrén v Delivery. Hodně štěstí...

Fuck forever!