Rock For People 2008

Tak je to letos opět za námi. Letos zase o něco lepší než minulý rok. Organizace téměř bez chybičky, všechny vystoupení, který jsem navštívil začínali téměř na minutu přesně, klídek, pohodička, málo opilců, bordel v přijatelných mezích, počasí neobvykle příjemné, pořadatelé a sekuriťáci mimořádně vstřícní a profesionální a hlavně, perfektní atmosféra provázející celou hudební show jak se patří!
25tisíc lidí na jednom místě už je slušná porce, a o to více je k podivu, že jsem nezaznamenal jediný konflikt, nějakou neshodu. Všechno probíhalo úplně v klidu, lidi se hlavně smáli a užívali si (někteří trochu zběsileji). Prostě nečekaná pohoda. Všechny hudební produkce většinou bylo relativně krátké (+-hodina, u hvězd maximálně hodina a půl, s výjimkou DB+Čechomor, ten hrál déle), tkž šlo hlavně o pobavení fanoušků u známějších kapel, a představení tvorby u kapel méně známých, nebo pro českého hudebního znalce úplně nových objevů. Všeobecně lze konstatovat, že je na festivalo pro mne stále zbytečně mnoho HC a tvrdších kapel, z pohdledu laika nerozeznatelných od sebe. Nepříliš pozitivně jsem také vnímal rapidní nárůst SKA (ok, mám ten styl rád, ale přeci jenom, co je moc to je příliš, na tenhle žánr tu máme jiné festivaly). Ale to jsou ty nutné vady na kráse. Každá věc je má. Druhá věc je, že přeci jenom je festival ještě stále příliš "český". Většinu kapel který jsem shlédl vořili známé klasiky. Čekal jsem více indie nebo garáží, obecně věcí co mám rád, ale to bych čekal marně. Příští rok to chce Glastenbury! Hned ve čtvrtek jsem bohužel nestihl Priesnitz (trochu jsem zaspal na MIG21), to mě docela mrzelo. Stejně tak na večírku ve středu 100°C.Byl jsem zvědavý na nové věci z alba. Na Eggnoise jsem už nenašel síly a dneska si to vyčítám. No a pak už to šlo ráz na ráz, trocha zevlování, pivo, polehávání atak jak se to na festivalech dělá. Oba Tři headlineři nezklamali, uplně hodně nenadchli (The Killers jen tak něco nepřekoná), ale rozhodně potěšili, byl to zážitek. Kaiser Chiefs trpěli na déšť, Offspring byli příliš daleko (tolik lidí najednou jsem ještě asi neviděl) a Massive Attack jsou na mě příliš levicově populisticky orientovaní (ale hudebně a hlavně projekcí mě naprosto ohromili, to jenom člověk stál a zíral!).

MIG 21
Horkýže slýže
Sunshine
Los de Abajo
The Locos
Kaiser Chiefs
The prostitutes
Panteon Rococo
Wohnout
Xavier Baumaxa a hněddé smyčce (velmi vtipný závěr!)
Vypsaná fixa
Aneta Langerová
Kryštof
The Offspring
TATA BOJS!
Sto zvířat
Divokej Bill
Gipsy.cz
Kissmet (neuvěřitelná energie!)
Massive Attack

Mno, teď když se na to dívám, tak si řikám, kam jsem to lezl! ;o) Jenže, jak tam člověk je, tak se pohybuje prostě tak pomalu a žádnej stress, že spoustu věcí přehlídne, je línej se zvednout, nebo prostě zapomene. bohužel. Tak se drží velkých pódií, čisté trávy (jako trávy) a hlavně sluníčka ;). Zpětně když se dívám do programu, tak zjišťuju kolik dobrého mi toho uniklo, chtělo to jenom si to lépe prozvrhnout. Ale jak jsem už psal, letos to bylo hlavně o atmosféře a pohodě.

fotogalerie: http://www.rockforpeople.cz/index.php?ids=1&ids2=24&idf=45
rozsáhlejší info: http://musicserver.cz/, http://www.rockforpeople.cz/index.php?ids=15&idc=472

Hammond vol.2 - Gaspar Pollak

Pražská tříčlenná kapela Gaspar Pollak stojí opravdu za to. A to nejen pro fanoušky The Doors či Green Onions. Jednomu by se mohlo zdát, že zvuk vzhledem ke složení nástrojů (Hammond M3, basová kytara, bicí) bude v retro šedesátkovém stylu a ještě k tomu značně alternativně minimalistický. Nicméně to si návštěvník jejich koncertu může myslet jen do té doby, než tahle sympatická partička spustí.

Hned po prvních tónech se vám rozproudí krev. JO! To je zvuk! Syrově vydupané bicí udávající skladbám energický spád, časté změny rytmu (a to doslova, stačí jen pozorně poslouchat, není to totiž až tak zřetelné) zase nevtíravě ovládají mysl posluchače, který pak má možnost procítěně a znalecky podupávat, kývat hlavou, či pohybovat jinou částí těla. Basová kytara pak dodává fantastickým bicím ještě větší náboj. Škoda jen, že na včerejším koncertě trochu zanikala. Hammondovy analogové perkuse mají alespoň na mé uši nějaký nadpozemský vliv. Prostě a jednoduše, jakmile za jejich klapkami sedí někdo, kdo je ovládnul, jsem téměř v rauši. A to v tomto případě platilo bezezbytku. Když se klávesista s opravdovým zápalem, ale zároveň ohromnou lehkostí, pustil do nějakého toho "sólíčka", vykouzlil na tvářích většiny diváků obrovitánský úsměv. Bravurně zahrané! Asi si řeknete, že jsem přehnaně nekritický, ale je třeba podotknout, že v daném rozsahu žánru, je tahle banda opravdu vysoko. A když se k uvedenému přidá ještě fantastický, přímo éterický vokál bubeníka (mě osobně mrazilo, síla jeho hlasu je neuvěřitelná), je o skvělý hudební zážitek postaráno. Kapela má prostě neuvěřitelnej "drive" a přímo klasicky jazzový "feeling". Většina skladeb příjemně graduje, tak to není i pro méně alternativně zaměřeného posluchače žádné utrpení. A ikdyž klub Vagón opravdu repertoárem není "cup of my tee", včera jsem se bavil (tedy - až do nástupu následující kapely).

Dvě legendy uvedené na začátku, však Gaspar Pollak připomíná jen složením, možná trochu soundem. Skutečnost je však taková, že si toho kapela příliš nevypůjčila a jde si svou cestou, hlavně co se hlasového projevu týče. A to je opravdu dobře. Jim Morrison je legenda a legendou zůstane, ale Gaspar Pollak je na správně cestě stát se, alespoň v českých undegroundových kruzích, legendou také. ;) A deska už je na cestě! Nemyslím si, že kapela na hudebním trhu nějak výrazně prorazí, asi to ani nemá v úmyslu. Ale třeba se šeredně pletu. Vřele doporučuji....

10.3.2008 Vagón, Gaspar Pollak
foto: www.konstantine.cz

Joey, I Love You!

Nadupané funky, precizní pop(rock?) a obé okořeněné trochou svižného rocku. Tak lze charakterizovat ve zkratce dvě kapely, které jsem měl možnost vyslechnout v úterý v klubu XT3 na dalekém a temném Žižkově. První bandou, zastupující spíše funky mixované s rockovými postupy, byla kapela Akline. Vystoupení i přes stížnosti na špatné ozvučení odposlechů velmi precizně zahrané, písně profesionálně interpretované. No zkrátka, kapele to šlape pěkně od podlahy a zúčastnění diváci to dokázali náležitě ocenit potleskem. Já byl také příjemně naladěn - žádná snaha o trapnou alternativu či o něco revolučního. Prostě perfektně zahrané písně bez výraznější slabiny. Kdo má rád styl ala -123min, přišel by si na své. Kapele snad možná chybí nějaké výraznější melodie, při kterých by se mohl zpěvák projevit opravdu naplno. Jenže to je možná záměr...
Po napínavém zážitku při zvučení následující partičky - One - jsem se řádně naladil. Velmi nadstandardní hlasový projev (a to jak zpěváka tak i kytaristy) dával příslib příjemného pop(rock)ového zážitku. Nicméně poté se zbytek koncertu slil v jeden dlouhý nevýrazný ploužák ala Lenny Kravitz v podání osmdesátkových aranží. Čest světlým výjimkám. Tři, čtyři písně považuji za mimořádně povedené (např. cover písně Waterfall od TLC nebo našláplá pecka Looser). Zbytek mi přišel jako pop(rock) během loučení Dawsona s Joey při západu slunce. Pět minut písničky a dojemného - "rozervaného" - loučení bez polibku a následují titulky. Nicméně své publikum si kapela jistě najde, o to jsem přesvědčen.
Obě kapely, ale měli jedno společné. I přes relativně vzdálený žánrový odstup jim výrazně více slušely písně svižnějšího a energetičtějšího tempa.

4.3.2008 XT3 - Akline + One

http://www.akline.cz/band.html

http://www.oneband.cz/

http://www.dawsonscreek.com/

Underflow expectation

Zkraje nutno podotknout, že má očekávání při vstupu do natřískané Roxy byla vysoká. Odborná veřejnost tuto tříčlennou partičku Sunflower Caravan považuje za velký příslib do budoucna, a mezi fanoušky muziky se šeptá cosi o progresivní, neotřelé a energické kapele. Bohužel, v mém případě platí jen třetí uvedené adjektivum. Bouřlivá energie kapele neschází, o nějaké progresivitě či snad invenci však nemůže být ani řeč. První co Vás napadne při poslechu ještě průser nenaznačuje. Má to šťávu! Připadáte si jako kdyby před Vámi stáli rozbouření Coldplay bez zpěváka a vokálů. Fajn. Problém však nastává, když koncert pomalu končí a kapela se ještě nehnula ze zavedeného formátu, střídá stále tytéž harmonické postupy, frontman hraje dokola stále ty samé akordy a "sóla" (pokud by se neustále omílané rychle gradující vymlácené oktávy daly nazvat sóly). Pozorný posluchač má dokonce pocit, že kapela snad za celý koncert ani nezměnila tóninu (neověřeno). Výsledkem je sled písní bez jakéhokoliv rámce, všechny bez výjimek hrané v dur. Absence jakýchkoliv mollových akordů je totiž asi největším kamenem úrazu. Za světlé okamžiky jsem považoval snad jen když se klávesista postavil za Hammondky (pověstné perkuse ala The Doors) - a to ještě bohužel velmi zřídka. K tomu všemu si připočtěte ostentativně velkolepé (řekl bych až skoro hysterické) chování frontmana (výsledkem byla dvakrát spadlá židle, bortící se klávesy a převrácená činel bicích) a máte o nepovedený večer postaráno! (zpočátku jsem si pochvaloval snahu u kláves sedět. Netušil jsem však, že klávesista bude postupně během koncertu stát pomalu i na hlavě). Abych jenom nehaněl, vyzdvihnout naopak musím energický výkon bubeníka a precizní hru basové kytary. Nevím, možná jsem sám kdo to tak cítí, ale já byl zklamán. "Vytřískat" by se z tohoto složení kapely dle mého názoru dalo mnohem víc. Rozhodně nesdílím nadšení kritiků, ani těch ostatních...

11.2.2008 Roxy Praha - Sunflower Caravan

foto idnes.cz, http://show.idnes.cz/sunflower-caravan-jsou-nadani-az-hanba-dhz-/filter.asp?c=A070122_203301_filter_vk

Smashing Pumpkins 30.1.2008 Praha

Jak to vidím já:
Začal bych trochu otřepanou frází: Vidět "nejslavnější pleš alternativního rocku" by můj sen. Po rozpuštění kapely na přelomu tisíciletí by ve splnění podobného přání doufal jen opravdový fanoušek (já) nebo realitě nevěřící blázínek (já). Obě podmínky jsem splnil, takže příjezdu sametového ansámblu Billy Corgan, Jimmy Chamberlin a spol. do staré matičky Prahy nemohlo už nic zabránit. Tuto slavnou událost jsem navštívil se svou drahou polovičkou jednoho sychravého lednového večera, léta páně 2008.

Teď vážněji. Nad pubertálně nevyžitými a triumfálně neznalými reakcemi před koncertem ohledně předskakujících Tatabojs, jsem mávnul rukou. Ostatně, oni sami dokázali, že se rozhodně nemají za co stydět. I přesto, že zvuk byl malinko podhodnocen. Ale pecky našláplé, atmosféra přívětivě dobrá. K dobru organizátorům lze připsat, že skočili na jeviště už čtvrt hodiny před oficiálním začátkem. Hlavní hvězda večera tak začala lehce po pul deváté, na české poměry v čase nevídaném, budiž všem ostatním příkladem. Trapné běžné hodinové, až několikahodinové zpoždění mě přivádí na stranu temné síly. Jedna nula pro SP. Bez hvězdných manýrů (které jsem já ostatně ani nečekal, netrpím předsudkem eggomaniasmu BC, narozdíl od jiných, kteří pak byli mile překvapeni...viz recenze na idnes) pumpky položili svou mysl do nástrojů a nástroje se vryly do duše posluchačů. Úvodní Porcelina of the vaste oceans navodila fantastickou atmosféru, která se s menšími poklesy, nebo naopak gradacemi nesla až do závěrečné Cherub Rock. Billy má na živo opravdu fantastický hlas (přímo "smashing voice") a jeho hlasový i instrumentální projev je na špičkové úrovni. Dle mého skromného a neznalého názoru snese srovnání opravdu s kýmkoliv ve světě. Od něžných poloh s akustickou kytarou (1979, That´s the way (my love is), Perfect, My blue haven) přes klasické pumpkinovské pecky (Tonight, tonight! Mayonaise, Today, Lily, Stand inside your love), syrový ale o to více strhující projev (Bullet with the butterfly wings, Everlasting gaze, Ava adore) až k neuvěřitelně "čistému" řevu. Nové songy (Tarantula, Come on (let´s go), Bring the light, Rose March) mě úžasně potěšili, napříč všem negativním kritikám po celém světě, jsou rovnocenné starším písním. Energíí, kterou ze sebe vyjadřují je možná i překonávají. Je v nich totiž cítit současný feeling a živelnost duševně stále mladého Corgana. V jednom by se po některých artrockových kreacích krve nedořezal. Nicméně pro někoho zřejmě asi příliš dlouhé metalo-HC-alternativně temné virtualizace jsou kreativně velmi struhující a i přes hutný a ohlušující zvuk zábavné. Kapele to neuvěřitelně šlape, a přiznejme si, dělají jí především frontman a svalnatec za bicími. Pokud chcete slyšet špičku drums performace, Jimmy Chamberlin je ten pravý pro Vás (doporučuji např. jazzové solo album). Ostatní noví členové jsou vhodným a přesně hrajícím doprovodem (ikdyž jistou dávku emocí minimálně kytaristovi nemůžu upřít). Tak to bylo vždy i u staré formace. Všichni jsou v životní formě s chutí hrát. A je to neuvěřitelně cítit!

Suma sumárum, až na sportovní halou roztříštěný a místy neposlouchatelný zvuk, ohromující zážitek. Na vlastní oči shlédnout představení a vyslechnout hudbu jednoho z největších génií současného umění je věc, ze které budu žít ještě dlouhé dny. Billy nám toho moc bohužel neřekl (ehm, 15x Thank you, 10x Thanks, 7x fuck, suck, love, 1x thank you peoples of Prague + něco o tom, že nejsou fucking mrtvý a že už nikdy neudělají jednu jedinou chybu kterou udělali a budou tu s námi do fucking end + Jimmy, what´s the lyrics? to když uprostřed písničky přestal hrát a obrátil se na kolegu za ním), ale prý to má od manažera zakázáno ;). Takže: Díky Billy!



A jak to vidím já?

Potřebovala bych si na moment půjčit kus nějakého toho nezaujatého pohledu, se kterým tak vehementně šermují účastníci koncertu na internetových diskuzích. Bohužel, jak je známo, nezaujatý postoj je pouze idealistický pojem, a proto se nenechám ničím zastrašit a vyjádřím zde ve zkratce svůj náhled na věc.

Na Tatabojs byla znát lehká rozladěnost z faktu, že v kotli nikdo nekřepčí, protože z vlastní zkušenosti vím, že na jejich koncertech je hlavní ambice mezi publikem trumfnout pološíleně řádícího Mardošu. Na závěr vystoupení mě společně s Milanem Caisem překvapilo tleskání několika prvních řad do rytmu. Kdo by byl čekal, že publikum prahnoucí po rockovém nářezu si potleskává při vystoupení Hnaspaulských četníků?. Mardoša nezklamal a namluvil toho spoustu i za Billyho;-).

Kdyby jste mě zabili, nevzpomenu si, čím koncert začal...mám tam v této chvíli jakousi mlhu. Byla jsem mírně v šoku a částečně jsem se blížila nirváně. První smysly vnímaný zážitek si pamatuju, že byla pecka Tonight Tonight. Vzhledem k tomu, že někdy v tu chvíli se mi vrátil puls, zaznamenala jsem, že se mi srdce jalo bít do rytmu pronikavých Chamberlainových činelů. V tomhle duchu se to se mnou vezlo až do konce. Jak jsem předpokládala, během několika songů jsem si vyčítala, že jsem lépe neposlouchávala, na některé moje znalosti naprosto nedostačovaly. A na některé nedostačovaly ušní bubínky, proto bylo místy obtížné rozeznat, se kterou že peckou se tam ten chudák, spocenej Billy zrovna trápí.

Neslo se to celé ve znamení kvílení kytary, kterému nasadil korunu v situaci, kdy si pěkně, v sukničce nakročil blíže k publiku, snad se i shrbil níže, než je obvyklé a vyťal tam „Hendrixovu“ American National Anthem (se značnou nadsázkou v projevu). Já osobně jsem čekala na moment, kdy uslyším jeho hlas s co nemenším hudebním doprovodem a prožiju si naplno to, co Dělá Billyho Billym. Podium se vyprázdnilo a zůstal tam jen on a španělka. Jednak to byl oddechový čas pro sluchové ústrojí a jednak moje vysněné přání. To bylo naprosto splněno! Dál už se s publikem nepárali, řezali do toho hlava nehlava.

Vyzdvihla bych Corganův zpěv, protože bych marně hledala nějakou chybu. Bez přemýšlení nás zahlcoval celým svým hlasovým rozsahem výborné kvality a s evidentním prožitkem. Mile překvapily vokály dvou dam, doprovázejících ho na basovou kytaru a klávesy. Scéna byla skromná, což mi naprosto vyhovuje. Ťukala bych si na čelo, kdyby měla kapela jejich stylu scénu nějak detailně vyzdobenou. Světelné efekty naprosto postačovaly. Publikum se naštěstí neprojevovalo jako většina národa, kterého je částí, ale dávali kapele naplno najevo, že Smashing pumkins na česká pódia patří!

Po odehrání všech naplánovaných skladeb se band odebral do zákulisí. V tu chvíli jsme spustili zagorkoměr a nestačili se divit, že kapela jejich formátu se nebrání obtěžovat se něco přidat. Zůstala mi po nich obrovská díra v hlavě, dočasně ztracený sluch, rozklepaná kolena a zááážitek… A na závěr doporučení: Dopřejte si koncert SVOJÍ kapely, je to něco jiného, než čekat, až se načtou všechna videjka na youtube, tam to máte v REÁLNÉM čase a s vámi ve středu dění!!!

Fotografie denik.cz

IndieRock night

Kdo chtěl v jedno nudné pondělí ochutnat pořádně undergroundovou atmosféru začínajících indie(rockových) partiček, měl včera jedinečnou příležitost - Free-evening v RockCafé. Vyslechli jsme a kladně ohodnotili sice nekompletní The Deserts. Bez basové kytary a s trochu pokulhávajícím zvukem, ale s o to více strhujícími melodiemi. Nápadité!
Road side mary velmi příjemně překvapili. Perfektní aranže, změny rytmu, pořádně retro našláplá kytara i basa a sice trochu nepřesné, ale nápadité bicí + sympatickej zpěvák i zpěvačka a o pořádnej garážovej indierock bylo postaráno. I sem tam nepovedené nástupy nezamrzeli, to k zakouřené atmosféře slušně zaplněného klubu patřilo. Jak tam jeden obstarožní pán poznamenal: "Sakra, to by chtělo desku!" Jo, takhle to vypadá, když si někdo užívá to co dělá...

The Deserts + Road Side Mary - Rock Café - 15.1.2008