Smashing Pumpkins 30.1.2008 Praha

Jak to vidím já:
Začal bych trochu otřepanou frází: Vidět "nejslavnější pleš alternativního rocku" by můj sen. Po rozpuštění kapely na přelomu tisíciletí by ve splnění podobného přání doufal jen opravdový fanoušek (já) nebo realitě nevěřící blázínek (já). Obě podmínky jsem splnil, takže příjezdu sametového ansámblu Billy Corgan, Jimmy Chamberlin a spol. do staré matičky Prahy nemohlo už nic zabránit. Tuto slavnou událost jsem navštívil se svou drahou polovičkou jednoho sychravého lednového večera, léta páně 2008.

Teď vážněji. Nad pubertálně nevyžitými a triumfálně neznalými reakcemi před koncertem ohledně předskakujících Tatabojs, jsem mávnul rukou. Ostatně, oni sami dokázali, že se rozhodně nemají za co stydět. I přesto, že zvuk byl malinko podhodnocen. Ale pecky našláplé, atmosféra přívětivě dobrá. K dobru organizátorům lze připsat, že skočili na jeviště už čtvrt hodiny před oficiálním začátkem. Hlavní hvězda večera tak začala lehce po pul deváté, na české poměry v čase nevídaném, budiž všem ostatním příkladem. Trapné běžné hodinové, až několikahodinové zpoždění mě přivádí na stranu temné síly. Jedna nula pro SP. Bez hvězdných manýrů (které jsem já ostatně ani nečekal, netrpím předsudkem eggomaniasmu BC, narozdíl od jiných, kteří pak byli mile překvapeni...viz recenze na idnes) pumpky položili svou mysl do nástrojů a nástroje se vryly do duše posluchačů. Úvodní Porcelina of the vaste oceans navodila fantastickou atmosféru, která se s menšími poklesy, nebo naopak gradacemi nesla až do závěrečné Cherub Rock. Billy má na živo opravdu fantastický hlas (přímo "smashing voice") a jeho hlasový i instrumentální projev je na špičkové úrovni. Dle mého skromného a neznalého názoru snese srovnání opravdu s kýmkoliv ve světě. Od něžných poloh s akustickou kytarou (1979, That´s the way (my love is), Perfect, My blue haven) přes klasické pumpkinovské pecky (Tonight, tonight! Mayonaise, Today, Lily, Stand inside your love), syrový ale o to více strhující projev (Bullet with the butterfly wings, Everlasting gaze, Ava adore) až k neuvěřitelně "čistému" řevu. Nové songy (Tarantula, Come on (let´s go), Bring the light, Rose March) mě úžasně potěšili, napříč všem negativním kritikám po celém světě, jsou rovnocenné starším písním. Energíí, kterou ze sebe vyjadřují je možná i překonávají. Je v nich totiž cítit současný feeling a živelnost duševně stále mladého Corgana. V jednom by se po některých artrockových kreacích krve nedořezal. Nicméně pro někoho zřejmě asi příliš dlouhé metalo-HC-alternativně temné virtualizace jsou kreativně velmi struhující a i přes hutný a ohlušující zvuk zábavné. Kapele to neuvěřitelně šlape, a přiznejme si, dělají jí především frontman a svalnatec za bicími. Pokud chcete slyšet špičku drums performace, Jimmy Chamberlin je ten pravý pro Vás (doporučuji např. jazzové solo album). Ostatní noví členové jsou vhodným a přesně hrajícím doprovodem (ikdyž jistou dávku emocí minimálně kytaristovi nemůžu upřít). Tak to bylo vždy i u staré formace. Všichni jsou v životní formě s chutí hrát. A je to neuvěřitelně cítit!

Suma sumárum, až na sportovní halou roztříštěný a místy neposlouchatelný zvuk, ohromující zážitek. Na vlastní oči shlédnout představení a vyslechnout hudbu jednoho z největších génií současného umění je věc, ze které budu žít ještě dlouhé dny. Billy nám toho moc bohužel neřekl (ehm, 15x Thank you, 10x Thanks, 7x fuck, suck, love, 1x thank you peoples of Prague + něco o tom, že nejsou fucking mrtvý a že už nikdy neudělají jednu jedinou chybu kterou udělali a budou tu s námi do fucking end + Jimmy, what´s the lyrics? to když uprostřed písničky přestal hrát a obrátil se na kolegu za ním), ale prý to má od manažera zakázáno ;). Takže: Díky Billy!



A jak to vidím já?

Potřebovala bych si na moment půjčit kus nějakého toho nezaujatého pohledu, se kterým tak vehementně šermují účastníci koncertu na internetových diskuzích. Bohužel, jak je známo, nezaujatý postoj je pouze idealistický pojem, a proto se nenechám ničím zastrašit a vyjádřím zde ve zkratce svůj náhled na věc.

Na Tatabojs byla znát lehká rozladěnost z faktu, že v kotli nikdo nekřepčí, protože z vlastní zkušenosti vím, že na jejich koncertech je hlavní ambice mezi publikem trumfnout pološíleně řádícího Mardošu. Na závěr vystoupení mě společně s Milanem Caisem překvapilo tleskání několika prvních řad do rytmu. Kdo by byl čekal, že publikum prahnoucí po rockovém nářezu si potleskává při vystoupení Hnaspaulských četníků?. Mardoša nezklamal a namluvil toho spoustu i za Billyho;-).

Kdyby jste mě zabili, nevzpomenu si, čím koncert začal...mám tam v této chvíli jakousi mlhu. Byla jsem mírně v šoku a částečně jsem se blížila nirváně. První smysly vnímaný zážitek si pamatuju, že byla pecka Tonight Tonight. Vzhledem k tomu, že někdy v tu chvíli se mi vrátil puls, zaznamenala jsem, že se mi srdce jalo bít do rytmu pronikavých Chamberlainových činelů. V tomhle duchu se to se mnou vezlo až do konce. Jak jsem předpokládala, během několika songů jsem si vyčítala, že jsem lépe neposlouchávala, na některé moje znalosti naprosto nedostačovaly. A na některé nedostačovaly ušní bubínky, proto bylo místy obtížné rozeznat, se kterou že peckou se tam ten chudák, spocenej Billy zrovna trápí.

Neslo se to celé ve znamení kvílení kytary, kterému nasadil korunu v situaci, kdy si pěkně, v sukničce nakročil blíže k publiku, snad se i shrbil níže, než je obvyklé a vyťal tam „Hendrixovu“ American National Anthem (se značnou nadsázkou v projevu). Já osobně jsem čekala na moment, kdy uslyším jeho hlas s co nemenším hudebním doprovodem a prožiju si naplno to, co Dělá Billyho Billym. Podium se vyprázdnilo a zůstal tam jen on a španělka. Jednak to byl oddechový čas pro sluchové ústrojí a jednak moje vysněné přání. To bylo naprosto splněno! Dál už se s publikem nepárali, řezali do toho hlava nehlava.

Vyzdvihla bych Corganův zpěv, protože bych marně hledala nějakou chybu. Bez přemýšlení nás zahlcoval celým svým hlasovým rozsahem výborné kvality a s evidentním prožitkem. Mile překvapily vokály dvou dam, doprovázejících ho na basovou kytaru a klávesy. Scéna byla skromná, což mi naprosto vyhovuje. Ťukala bych si na čelo, kdyby měla kapela jejich stylu scénu nějak detailně vyzdobenou. Světelné efekty naprosto postačovaly. Publikum se naštěstí neprojevovalo jako většina národa, kterého je částí, ale dávali kapele naplno najevo, že Smashing pumkins na česká pódia patří!

Po odehrání všech naplánovaných skladeb se band odebral do zákulisí. V tu chvíli jsme spustili zagorkoměr a nestačili se divit, že kapela jejich formátu se nebrání obtěžovat se něco přidat. Zůstala mi po nich obrovská díra v hlavě, dočasně ztracený sluch, rozklepaná kolena a zááážitek… A na závěr doporučení: Dopřejte si koncert SVOJÍ kapely, je to něco jiného, než čekat, až se načtou všechna videjka na youtube, tam to máte v REÁLNÉM čase a s vámi ve středu dění!!!

Fotografie denik.cz