Grammy? Herbie Hancock!

Domácí média se při udělování amerických cen Grammy nepřekvapivě a pochopitelně věnovala spíše nominaci dvojky Hansard-Irglová. Hudební časopisy a média pak trochu podrobněji hvězdám současného hudebního průmyslu jako jsou Justin Timberlake, Amy Winehouse, Bruce Springsteen, Foo Fighters či Alicia Keys. Už méně pak White Stripes a jejich vynikající desce Icky Thump (nejlepší album roku v kategorii alternative) nebo pop-swingové osobnosti současnosti jakou je Michael Bublé (nejlepší album v kategorii klasický pop). Stranou všeho zájmu alespoň pak zůstala legenda jazzového světa Herbie Hancock s jeho novou deskou plnou hostů River: The Joni Letters. Dobrá, řeknete si, je to jazz, okrajový žánr. Jenže tahle deska nevyhrála jen v jazzových kategoriích. Zvítězila především v kategorii nejlepší album roku (!). Nutno říci, že zcela zaslouženě.

Herbie Hancock je jedním z nejvlivnějších žijících osobností jazzového žánru a možná celého hudebního světa. Ve zlatých jazzových 60-70. letech hrál s takovými ikonami jako je éterický Miles Davis nebo Chick Corea a udával směr, kterým se jazz vyvíjel až do doby jak ho známe dnes. Od počátku devadesátých let minulého století se pak především snaží jazz popularizovat. A tak si zve hosty nebo naopak hostuje na všech možných albem různých žánrů (Carlos Santana, Paul Simon, Annie Lennox, John Mayer, Christina Aguilera, Sting) a k jazzu přistupuje velmi inovativně. Víří tím tak stojaté vody od 80. let poněkud stagnující scény. Na kontě má Grammy už několik, nicméně jednou věci je ta letošní udělená výjimečná. Je to především důkaz pro hudebně nevzdělané či ignorantské milovníky muziky, že jazz není jen pro úzký okruh vyvolených hudebníků, pár snobských, pozérských či pseudointelektuálních posluchačů a "horních deset tisíc" (jakkoli toto sousloví nemam rád). Ba právě naopak. Vždyť z prapůvodních jazzových (či spíše bluesových) kořenů černošské hudby vznikly i rock&roll a jeho všechny odrůdy, jako je současné R&B, Rap a možná i to techno tam spadá ;). A když už i veřejností komerčně vnímaná cena jakou je Grammy za nejlepší album roku nepatří hvězdičkám jako je Rhiana nebo Robbie Williams (se vší úctou k oběma jménům), je třeba nastražit všechny uši.

River: The Joni Letters je v oblasti populární hudby opravdu výjimečné album. Zarytý fanoušek jazzové hudby možná nebude tak překvapen, ale pro 90% komerčněji zaměřených posluchačů to bude opravdu velmi příjemný zážitek. Deska je zcela evidentně zaměřena právě na mnohem širší spektrum posluchačů (resp. zákazníků?), ale to jí nic neubírá na kvalitě. Všechny atributy jazzu jsou dodrženy tak jak mají být. Album je, řekl bych, všestranně jednoznačné. První skladba Court and Spark na které hostuje Norah Jones možná ještě netrpělivé odradí (na úvod příliš "těžká"), ale již Edith and the Kingpin s nakřáplým hlasem Tiny Turner dává tušit, že tohle album Vás při POZORNÉM poslechu čapne a už nepustí. Vrcholem pak je dle mého názoru singlová pecka River s úžasnou melodickou linkou a nebeským vokálem Corinne Bailey Rae. Zavřít oči a tělo posluchačovo se vznáší navzdory zemské přitažlivosti kdesi vysoko v hudebním nebi. Jakoby setlist měl posluchače zaujmout, navnadit a následně přichází již čistě jazzově instrumentální Sweet Bird. Skladba Tea Leaf Prophecy s Joni Mitchell je rozhodně dalším vrcholem alba. Za zmínku ještě stojí jazzový standart Duka Ellingtona v moderním podání - Nefertiti. Poezie a podmanivý hlas Leonarda Cohena spolu hravě melancholickým klavírem (tak jak to jenom JAZZ umí) Hancocka pak zakončuje fantastický zážitek z poslechu celé desky.

Je jen škoda, že se o tomto album (i přes výrazný komečrní i odborný úspěch) moc nemluví. Stojí za to i pro ty kdo se do této doby čistého jazzu obávali.

" I wish I had a River"