Gregory Crewdson je americký fotograf známý svými komplikovaně inscenovanými, surreálními scénami bydlišť Američanů a sousedů…Dočetla jsem se, že v mládí byl prý součástí punkové kapely (The Speedies) . Jejich hitem byla písnička s názvem "Let Me Take Your Foto", která evidentně prorokovala Gregoryho budoucnost. V osmdesátých letech vystudoval fotografii na Státní Univerzitě New York. V současné době vyučuje témuž kumštu například na Yaleu.
Jeho punková minulost, podle mého, zasahuje do jeho současné tvorby poměrně značnou měrou. Usuzuji tak podle autorů jimiž se fotograf inspiroval :režiséři Hitchok a Linch (!) nebo malíř Hopper. Pokud bychom jeho práci chtěli zaškatulkovat, jedná se o „inscenované fotografie“, které se již před lety staly jednou z nejdůležitějších forem soudobého fotografického umění. Inspiračním zdrojem jsou mu především hollywoodské filmy, „nepochybně i proto, že jejich obrazový repertoár ukazuje emocionální stav americké společnosti, její přání a úzkosti s větší přesností, než jakékoliv jiné medium.“(zdroj galerierudolfinum.cz)
Popis jeho práce je podle mého názoru mnohem vzletnější než ve skutečnosti. Ovšem, to by mě ale nenapadlo, kdybych se nedozvěděla o jeho již výše zmíněném punkovém mládí. Jeho dílo působí velice punkově, jen je zaobaleno do současných amerických reálií. Jde o posedlosti, děsy, noční můry, někdy snové představy jakoby mladého vzbouřence, který ztratil všechny iluze a snaží se tento stav vyjádřit nějakou hmatatelnou formou. Zpočátku jsem inscenovaným téměř filmovým záběrům nemohla přijít na chuť, automaticky jsem se v nich snažila hledat nějakou přirozenost. Toto úsilí ale bylo zbytečné, protože i autorovo pojetí přírody bylo veskrze zcela umělohmotné. Musím říct, že mi celá ta obrovská galerie nestačila na to, abych pochopila, co chtěl všemi nainscenovanými výjevy sdělit. Během návštěva Rudolfina jsem dokázala ocenit fakt, že na fotografiích se podílel stopadesátičlenný štáb a že některé fotografie vypadají OPRAVDU filmově. Dnes už ale oceňuji zejména snahu vyobrazit typickou americkou společnost jako navenek spořádanou a upravenou,ale hluboko uvnitř sžíranou a ztrápenou .
část expozice zde: http://www.luhringaugustine.com/index.php?mode=artists&object_id=66
2 komentáře:
Myslim, že je tam taky důležitá prázdnost výrazu a nezměnitelná osamělost aktérů fotografií. Problém je, že to postupem času trochu přechází v jednolitost a monotematičnost. Zajímavý je, jak pracuje se "clonami", skrze který je vytvořen průhled někam dál, a jakousi dvojí a někdy až trojí realitou. Hyperrealisticky zobrazenou "hmatatelnou" realitu, realitu vnitřního světa, která jakoby vytýká aktéry z prostředí někam dovnitř sebe sama a nakonec na některých fotografiích uměle skrývanou realitu, nahlíženou skrze nějaký okýnko - příklad chlapec, jehož ruka se snaží opravit potrubí - na oko napomádovaná koupelna v kontrastu s prohnilým a zhnisaným podložím.
Mě se ta výstava vcelku líbila, alespoň to nebylo pouhý vyfocení něčeho hezkýho, jak maj fotografové rádi.
MD
stačila ta poslední věta:-)
Okomentovat