Starbucks. Aneb po česku do sebe zhledění ...

... se naši kavárníci mají konečně od čeho učit a okoukávat jak se to dělá. Krásný příklad toho, k čemu je potřeba konkurence, ať už třeba z Jů-es-ej. Bravo! Krásný článek, s úžasným nadhledem. Sledujte hlavně tu pasáž o ochotě a úsměvu!

http://procne.ihned.cz/c1-24406290-a-kam-ted-kavarensky-povaleci

O informační technology je zájem

Takovéhle libůstky už firmy podnikají aby přilákali nové pracovní síly právě k nim. ;)

Gregory Crewdson a hnijící noha ve křoví

Gregory Crewdson je americký fotograf známý svými komplikovaně inscenovanými, surreálními scénami bydlišť Američanů a sousedů…
Dočetla jsem se, že v mládí byl prý součástí punkové kapely (The Speedies) . Jejich hitem byla písnička s názvem "Let Me Take Your Foto", která evidentně prorokovala Gregoryho budoucnost. V osmdesátých letech vystudoval fotografii na Státní Univerzitě New York. V současné době vyučuje témuž kumštu například na Yaleu.
Jeho punková minulost, podle mého, zasahuje do jeho současné tvorby poměrně značnou měrou. Usuzuji tak podle autorů jimiž se fotograf inspiroval :režiséři Hitchok a Linch (!) nebo malíř Hopper. Pokud bychom jeho práci chtěli zaškatulkovat, jedná se o „inscenované fotografie“, které se již před lety staly jednou z nejdůležitějších forem soudobého fotografického umění. Inspiračním zdrojem jsou mu především hollywoodské filmy, „nepochybně i proto, že jejich obrazový repertoár ukazuje emocionální stav americké společnosti, její přání a úzkosti s větší přesností, než jakékoliv jiné medium.“(zdroj galerierudolfinum.cz)
Popis jeho práce je podle mého názoru mnohem vzletnější než ve skutečnosti. Ovšem, to by mě ale nenapadlo, kdybych se nedozvěděla o jeho již výše zmíněném punkovém mládí. Jeho dílo působí velice punkově, jen je zaobaleno do současných amerických reálií. Jde o posedlosti, děsy, noční můry, někdy snové představy jakoby mladého vzbouřence, který ztratil všechny iluze a snaží se tento stav vyjádřit nějakou hmatatelnou formou. Zpočátku jsem inscenovaným téměř filmovým záběrům nemohla přijít na chuť, automaticky jsem se v nich snažila hledat nějakou přirozenost. Toto úsilí ale bylo zbytečné, protože i autorovo pojetí přírody bylo veskrze zcela umělohmotné. Musím říct, že mi celá ta obrovská galerie nestačila na to, abych pochopila, co chtěl všemi nainscenovanými výjevy sdělit. Během návštěva Rudolfina jsem dokázala ocenit fakt, že na fotografiích se podílel stopadesátičlenný štáb a že některé fotografie vypadají OPRAVDU filmově. Dnes už ale oceňuji zejména snahu vyobrazit typickou americkou společnost jako navenek spořádanou a upravenou,ale hluboko uvnitř sžíranou a ztrápenou .

část expozice zde: http://www.luhringaugustine.com/index.php?mode=artists&object_id=66

Sen (malé rozjasnění konce víkendu)

Byl jeden den,
v něm já jsem měl sen,
sen o dni který se promění v sen,
však náhle se ten sen proměnil v den
a já zjistil, že stal jsem se snem.

Architektura 21. století pohledem studentů

Ze soutěže, do které bylo přihlášeno 77 prací, vzešly tyto tři nejlepší návrhy rodinného domu pro 21. století. Třetí cenu získal Miroslav Krůpa, student VUT v Brně za ekologický návrh domu umístěný v souladu s reliéfem krajiny. Druhé místo získalo duo Filip Kotlář a Jan Jaroš z VUT Liberec resp. FA ČVUT za jejich návrh velmi nekonformního bydlení na stěně přehrady. Hlavní cenu pak studentka FA ČVUT Lucie Hladná se svými profesionálně a netradičně pojatými domy. Koncept však uchvacuje svou střídmostí, nápaditostí a především nekonvenčností. Médii proběhla zpráva, že většinu ze 77 přihlášených projektů tvořili nezajímavé, neodvážné a velmi konvenční domy. Sama porota byla prý z návrhů rozpačitá. Nicméně všechny tři nejlepší koncepty dle mého názoru stojí zato. Kéž bychom se mohli obklopovat designem podobného charakteru. Základem je, a myslím si, že se toho všichni zmiňovaní drželi, vytvářet domy v jejichž blízkosti, či uvnitř, se lidé cítí především dobře. To ovšem znamená nevytvářet architekturu či design, který se "líbí". Rozdělovat svět bez zamyšlení a schopnosti diskuze na líbí - nelíbí je sice jednoduché, ale také dost ubohé.

Dalším, i když už profesionálním projektem je architektura baziliky v africkém Gabonu. Pochází od mladé absolventky FA ČVUT Aleny Mocové. Železobetonová skořepina konstrukce podepřená řadou betonových sloupů s přídavkem mletého mramoru se samočistícím efektem (bílá, navždy bílá) se tyčí na pahorku nad hlavním městem Libreville (krásné jméno) a má pojmout až 4.5 tisíce lidí. Odkazy nejen na evropskou gotiku, ale i na architekturu první poloviny 20. století (mnou tolik obdivovaný arch. Gočár) jsou velmi zřejmé a zavěšený kříž uprostřed 40m "věže" jakoby držela magická energie pocházející přímo z nebes. Ve skutečnosti je kříž uložen pomocí několika ocelových lan na svou pozici. Celý fascinující areál pak velmi přirozeně volbou materiálů i celkovým konceptem vyjadřuje obrovskou úctu nejen k víře, ale i k jednoduchosti a kráse života na černém kontinentu. Je jen smutné, že podobně fascinující a úchvatně tvůrčí projekty minimálně v Praze odmítáme.

Více na: http://www.e-architekt.cz/index.php?KatId=9&PId=3048

Dopravní zácpa? Není to jen o hustotě provozu...

Taky jste někdy přemýšlely proč někdy provoz na silnicích popojíždí případně úplně stojí? A přitom široko daleko žádná nehoda či jiné překážky (jasně že nepřemejšleli, máte důležitější věci na práci)? Nicméně tento experiment japonského Matematického institutu dopravního toku Vám napoví více.

Základem byla kruhová dráha, po které se mělo pohybovat ustálenou jízdou několik vozidel. Bylo jich tam uspořádáno tak akorát, aby měl každý následující řidič adekvátní odstu a zároveň byl vyplněn celý obvod kruhu. Řeknete si, co se může stát? Všichni pojedou stále dokola předepsanou rychlostí a hezky se povezou dokolečka.

Jenže ono ouha! Už chvíli po startu pokusu se nám tento dopředu pěkně nastavený systém začíná hroutit. Všímejte si. Každý řidič měl dostatek prostoru pro udržení bezpečné vzdálenosti i stanovené rychlosti, a nic mu nebránilo plynulé jízdě. Přesto vše dopadlo tak jak je na silnicích běžné.

Takže stavět stále více silnic a dálnic, přidávat jízdní pruhy a rozšiřovat komunikace? Opravdu tudy cesta vede? Zde je slibované video:

Kongescence v přímém přenosu!

P.S - pro nadšence, kteří si nedovedou představit, jak že to v tom motoru (takový to velký v předu pod kapotou jak dělá huuu huuuuu a hen heeeeeeeen když se jede) vypadá za chodu. Aneb high speed cam in the cylinder!

Grammy? Herbie Hancock!

Domácí média se při udělování amerických cen Grammy nepřekvapivě a pochopitelně věnovala spíše nominaci dvojky Hansard-Irglová. Hudební časopisy a média pak trochu podrobněji hvězdám současného hudebního průmyslu jako jsou Justin Timberlake, Amy Winehouse, Bruce Springsteen, Foo Fighters či Alicia Keys. Už méně pak White Stripes a jejich vynikající desce Icky Thump (nejlepší album roku v kategorii alternative) nebo pop-swingové osobnosti současnosti jakou je Michael Bublé (nejlepší album v kategorii klasický pop). Stranou všeho zájmu alespoň pak zůstala legenda jazzového světa Herbie Hancock s jeho novou deskou plnou hostů River: The Joni Letters. Dobrá, řeknete si, je to jazz, okrajový žánr. Jenže tahle deska nevyhrála jen v jazzových kategoriích. Zvítězila především v kategorii nejlepší album roku (!). Nutno říci, že zcela zaslouženě.

Herbie Hancock je jedním z nejvlivnějších žijících osobností jazzového žánru a možná celého hudebního světa. Ve zlatých jazzových 60-70. letech hrál s takovými ikonami jako je éterický Miles Davis nebo Chick Corea a udával směr, kterým se jazz vyvíjel až do doby jak ho známe dnes. Od počátku devadesátých let minulého století se pak především snaží jazz popularizovat. A tak si zve hosty nebo naopak hostuje na všech možných albem různých žánrů (Carlos Santana, Paul Simon, Annie Lennox, John Mayer, Christina Aguilera, Sting) a k jazzu přistupuje velmi inovativně. Víří tím tak stojaté vody od 80. let poněkud stagnující scény. Na kontě má Grammy už několik, nicméně jednou věci je ta letošní udělená výjimečná. Je to především důkaz pro hudebně nevzdělané či ignorantské milovníky muziky, že jazz není jen pro úzký okruh vyvolených hudebníků, pár snobských, pozérských či pseudointelektuálních posluchačů a "horních deset tisíc" (jakkoli toto sousloví nemam rád). Ba právě naopak. Vždyť z prapůvodních jazzových (či spíše bluesových) kořenů černošské hudby vznikly i rock&roll a jeho všechny odrůdy, jako je současné R&B, Rap a možná i to techno tam spadá ;). A když už i veřejností komerčně vnímaná cena jakou je Grammy za nejlepší album roku nepatří hvězdičkám jako je Rhiana nebo Robbie Williams (se vší úctou k oběma jménům), je třeba nastražit všechny uši.

River: The Joni Letters je v oblasti populární hudby opravdu výjimečné album. Zarytý fanoušek jazzové hudby možná nebude tak překvapen, ale pro 90% komerčněji zaměřených posluchačů to bude opravdu velmi příjemný zážitek. Deska je zcela evidentně zaměřena právě na mnohem širší spektrum posluchačů (resp. zákazníků?), ale to jí nic neubírá na kvalitě. Všechny atributy jazzu jsou dodrženy tak jak mají být. Album je, řekl bych, všestranně jednoznačné. První skladba Court and Spark na které hostuje Norah Jones možná ještě netrpělivé odradí (na úvod příliš "těžká"), ale již Edith and the Kingpin s nakřáplým hlasem Tiny Turner dává tušit, že tohle album Vás při POZORNÉM poslechu čapne a už nepustí. Vrcholem pak je dle mého názoru singlová pecka River s úžasnou melodickou linkou a nebeským vokálem Corinne Bailey Rae. Zavřít oči a tělo posluchačovo se vznáší navzdory zemské přitažlivosti kdesi vysoko v hudebním nebi. Jakoby setlist měl posluchače zaujmout, navnadit a následně přichází již čistě jazzově instrumentální Sweet Bird. Skladba Tea Leaf Prophecy s Joni Mitchell je rozhodně dalším vrcholem alba. Za zmínku ještě stojí jazzový standart Duka Ellingtona v moderním podání - Nefertiti. Poezie a podmanivý hlas Leonarda Cohena spolu hravě melancholickým klavírem (tak jak to jenom JAZZ umí) Hancocka pak zakončuje fantastický zážitek z poslechu celé desky.

Je jen škoda, že se o tomto album (i přes výrazný komečrní i odborný úspěch) moc nemluví. Stojí za to i pro ty kdo se do této doby čistého jazzu obávali.

" I wish I had a River"

Další potěšení

Od mé krásné a ještě lepší polovičky...
Diva v Baru