Pamatujete si všichni na ta bezstarostná léta našeho raného dětství? Mám na mysli dny zalité sluncem, zpěvem ptáků a písku ze všech pískovišť v okolí ve vlasech? Tajné pusinkování s těmi největšími borci tehdejší doby v družině pod stolem? Tehdy se zájem o školní znalosti rovnal nule, stejně jako hlad po poznání a zájem o vlastní budoucnost. To nad námi maminky lamentovávaly: „Co že jen z toho dítěte bude!“.
Ty časy jdou nenávratně za námi. Maminky už nelamentují, písek z vlasů už jsme vymyli (dokonce i ti, u kterých se to ani nepředpokládalo) a my už máme starost o svoji budoucnost sami. Přirozeným vývojem jsem k tomuto bodu dospěla také. Měla bych být ráda, jenže zatím jen se slzou v oku vzpomínám na dětství, kdy každý školní neúspěch odnesla spíš máma na třídních schůzkách, než já.
Život mě dotlačil až ke zkoušce z filozofie. Nespokojenost s tím, že já se musím učit a máma nemusí dělat nic, ač se se mnou v začátcích školní docházky nadřela a teď už se jí nechce,ale mě se chtít musí, tady nebudu rozpatlávat. Musím se učit, bohužel, to je poznaná nutnost. Podobně, jak nazývá Spinoza svobodu „poznanou nutností“, je proces učení se na stejné úrovni. Ke zkoušce z filozofie do toho spadalo ještě dvanáct Kantových kategorií, Hegelův absolutní duch, Descartova determinace, Aristotelova Fyzika, Platónova jeskyně, Sokratův dialog, Zénónův letící šíp, Augustýnova láska, Hérakleitův oheň, všichni ti Hédonici, Stoici, Eleaté, Kynici, Pythagorejci a novoplatonici. Časem se mi všichni tito chlapci dostali tak nějak pod kůži. Strach jsem, přirozeně, měla, ale věděla jsem, že něco vím (na rozdíl od Sókrata). Pánové mi vesele poskakovali po mojí hlavince a já byla připravená jednoho po druhém tasit.
Víte, na dospělácích je nehorší to, že vás v klidu podrazí a ještě se tváří, že je to vaše chyba. Paní profesorka mě, totiž to, bez jakéhokoliv váhání vyzvala, že se mám rozhovořiti o (a teď pozor) Buddhismu. Pro méně všímavé: podívejte se zpět na výše uvedené pány, vidíte tam někde Gautamovo velké jméno Buddha?! Pokud ne, máte deset bodů, protože já to tam nevidím rovněž. Buddha, totiž nebyl v popisu práce. Paní profesorka se tím nehodlala trápit a navíc nade mnou visel Damoklův meč, že pokud začnu diskutovat o položené otázce, vše se to proti mně obrátí ještě jednou a v mnohem větší míře.Zatla jsem tedy zuby a vycucala jsem si z prstu pár nesouvislých..e…vět, které poskrovnu vystihovaly podstatu onoho velkého Buddhismu a odešla jsem s rozklepanou rukou nadepsaným indexem : Filozofický diskurz I, a za tím naprosto jistou rukou profesorčinou bylo něco jako za dva. Dospělí jsou tedy podrazáci, a já odmítám být jako oni! Pokud se se mnou máma bude i nadále odmítat učit (aby výsledky padly na její hlavu), tak se vrátím do dětství a půjdu se zas pusinkovat do družiny pod stůl, tam mi bylo nejlíp!
Ty časy jdou nenávratně za námi. Maminky už nelamentují, písek z vlasů už jsme vymyli (dokonce i ti, u kterých se to ani nepředpokládalo) a my už máme starost o svoji budoucnost sami. Přirozeným vývojem jsem k tomuto bodu dospěla také. Měla bych být ráda, jenže zatím jen se slzou v oku vzpomínám na dětství, kdy každý školní neúspěch odnesla spíš máma na třídních schůzkách, než já.
Život mě dotlačil až ke zkoušce z filozofie. Nespokojenost s tím, že já se musím učit a máma nemusí dělat nic, ač se se mnou v začátcích školní docházky nadřela a teď už se jí nechce,ale mě se chtít musí, tady nebudu rozpatlávat. Musím se učit, bohužel, to je poznaná nutnost. Podobně, jak nazývá Spinoza svobodu „poznanou nutností“, je proces učení se na stejné úrovni. Ke zkoušce z filozofie do toho spadalo ještě dvanáct Kantových kategorií, Hegelův absolutní duch, Descartova determinace, Aristotelova Fyzika, Platónova jeskyně, Sokratův dialog, Zénónův letící šíp, Augustýnova láska, Hérakleitův oheň, všichni ti Hédonici, Stoici, Eleaté, Kynici, Pythagorejci a novoplatonici. Časem se mi všichni tito chlapci dostali tak nějak pod kůži. Strach jsem, přirozeně, měla, ale věděla jsem, že něco vím (na rozdíl od Sókrata). Pánové mi vesele poskakovali po mojí hlavince a já byla připravená jednoho po druhém tasit.
Víte, na dospělácích je nehorší to, že vás v klidu podrazí a ještě se tváří, že je to vaše chyba. Paní profesorka mě, totiž to, bez jakéhokoliv váhání vyzvala, že se mám rozhovořiti o (a teď pozor) Buddhismu. Pro méně všímavé: podívejte se zpět na výše uvedené pány, vidíte tam někde Gautamovo velké jméno Buddha?! Pokud ne, máte deset bodů, protože já to tam nevidím rovněž. Buddha, totiž nebyl v popisu práce. Paní profesorka se tím nehodlala trápit a navíc nade mnou visel Damoklův meč, že pokud začnu diskutovat o položené otázce, vše se to proti mně obrátí ještě jednou a v mnohem větší míře.Zatla jsem tedy zuby a vycucala jsem si z prstu pár nesouvislých..e…vět, které poskrovnu vystihovaly podstatu onoho velkého Buddhismu a odešla jsem s rozklepanou rukou nadepsaným indexem : Filozofický diskurz I, a za tím naprosto jistou rukou profesorčinou bylo něco jako za dva. Dospělí jsou tedy podrazáci, a já odmítám být jako oni! Pokud se se mnou máma bude i nadále odmítat učit (aby výsledky padly na její hlavu), tak se vrátím do dětství a půjdu se zas pusinkovat do družiny pod stůl, tam mi bylo nejlíp!
1 komentář:
Báječně napsaný!Má to ducha i myšlenku, soucítím s tebou! :o)
Okomentovat