Hammond vol.2 - Gaspar Pollak

Pražská tříčlenná kapela Gaspar Pollak stojí opravdu za to. A to nejen pro fanoušky The Doors či Green Onions. Jednomu by se mohlo zdát, že zvuk vzhledem ke složení nástrojů (Hammond M3, basová kytara, bicí) bude v retro šedesátkovém stylu a ještě k tomu značně alternativně minimalistický. Nicméně to si návštěvník jejich koncertu může myslet jen do té doby, než tahle sympatická partička spustí.

Hned po prvních tónech se vám rozproudí krev. JO! To je zvuk! Syrově vydupané bicí udávající skladbám energický spád, časté změny rytmu (a to doslova, stačí jen pozorně poslouchat, není to totiž až tak zřetelné) zase nevtíravě ovládají mysl posluchače, který pak má možnost procítěně a znalecky podupávat, kývat hlavou, či pohybovat jinou částí těla. Basová kytara pak dodává fantastickým bicím ještě větší náboj. Škoda jen, že na včerejším koncertě trochu zanikala. Hammondovy analogové perkuse mají alespoň na mé uši nějaký nadpozemský vliv. Prostě a jednoduše, jakmile za jejich klapkami sedí někdo, kdo je ovládnul, jsem téměř v rauši. A to v tomto případě platilo bezezbytku. Když se klávesista s opravdovým zápalem, ale zároveň ohromnou lehkostí, pustil do nějakého toho "sólíčka", vykouzlil na tvářích většiny diváků obrovitánský úsměv. Bravurně zahrané! Asi si řeknete, že jsem přehnaně nekritický, ale je třeba podotknout, že v daném rozsahu žánru, je tahle banda opravdu vysoko. A když se k uvedenému přidá ještě fantastický, přímo éterický vokál bubeníka (mě osobně mrazilo, síla jeho hlasu je neuvěřitelná), je o skvělý hudební zážitek postaráno. Kapela má prostě neuvěřitelnej "drive" a přímo klasicky jazzový "feeling". Většina skladeb příjemně graduje, tak to není i pro méně alternativně zaměřeného posluchače žádné utrpení. A ikdyž klub Vagón opravdu repertoárem není "cup of my tee", včera jsem se bavil (tedy - až do nástupu následující kapely).

Dvě legendy uvedené na začátku, však Gaspar Pollak připomíná jen složením, možná trochu soundem. Skutečnost je však taková, že si toho kapela příliš nevypůjčila a jde si svou cestou, hlavně co se hlasového projevu týče. A to je opravdu dobře. Jim Morrison je legenda a legendou zůstane, ale Gaspar Pollak je na správně cestě stát se, alespoň v českých undegroundových kruzích, legendou také. ;) A deska už je na cestě! Nemyslím si, že kapela na hudebním trhu nějak výrazně prorazí, asi to ani nemá v úmyslu. Ale třeba se šeredně pletu. Vřele doporučuji....

10.3.2008 Vagón, Gaspar Pollak
foto: www.konstantine.cz

Kula Shaker - Strangefolk

Nová deska britské čtyř členné partičky Kula Shaker (divnej název, uznávám) sice vyšla již před nějakým tím časem ( v UK 2006, u nás 2007), nicméně já se k poslechu dostal až teprve nedávno. Kapela prorazila na britské hudební scéně již v roce 1996 svým prvním, prostě nazvaným albem K. Deska zaznamenala obrovský úspěch a zařadila se jako druhý nejprodávanější debut všech dob hned za brilantní Definitely Maybe kapely Oasis. Druhé album vydané v roce 1999 již takový úspěch nezaznamenalo, a kapela se kvůli vnitřním neshodám a velkému tlaku vydavatelských společností rozpadla. Bohudík svůj reunion naplánovala právě nedávno a nutno podotknout, že nové album - Strangefolk se opravdu povedlo.
Na desce najdeme svěží, relativně klasický britský zvuk kytarovek 90. let. Nicméně nebojte se, nuda vás opravdu nečeká. Hned první vypalovačka (Out on a highway) vtáhne posluchače řádně do "děje" a přes menší, či větší výkyvy nepustí až do konce. Od bandů tohoto typu jistě nelze čekat nějakou výraznější progresi, přesto však minimálně zvukově deska patří do století jedenadvacátého. Kompozičně staví na klasickém schématu sloka - refrén, melodicky čerpá jisto jistě z dnes populárního retra 60. let (Beatles! napadne Vás okamžitě), aranžmá spadá do současného proudu ostrých kytar, výrazné basové linky a zdvojené vokály. No, možná po sté to stejné, ale proč ne? Prostě dávka pořádného britského soundu! Pro mě Kula Shaker znamená ostře řezaný, rychle ubíhající a nenudící britpop s nezaměnitelnou atmosférou a moderním ostrovním zvukem. Textově na tom kapela není vůbec špatně, převažující ty vtipnější (Great Dictator (of the free world), nicméně ani o dojemné není nouze (Fool asi I am - která je opravdu silná i po melodické stránce, cajdák jak se patří ;o). Doporučuji všem co mají rádi Richarda Ashcrofta , The Verve, Coldplay či Beatles a tak vůbec britskou scénu.

Když se Rusku daří...

...používá sílu. Aneb zajímavý rozhovor s ruským expertem na zahraniční a bezpečnostní politiku působícím od roku 2003 v britském Královském institutu mezinárodních vztahů (Chatham House) a na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO).
Pokud Vás zajímá politická a bezpečnostní situace v Rusku a jeho mezinárodní a energetická politika očištěná od propagandy a tendenčnosti výroků ruských generálů a politiků, čtěte. Není to nic náročného. Velmi zajímavé. Leč zas tak nepřekvapující.

http://hn.ihned.cz/c1-23136190-kdyz-se-rusku-dari-pouziva-silu

Foto: http://www.luko2.com/cestovani/info_rusko.htm

Alison Jackson aneb podvrhy ve službách umění

Při středečním brouzdání po zákoutích internetu, jsem náhodou narazil na stránky fotografky a filmařky Alison Jackson.
Tato Anglická umělkyně se proslavila zejména fotomontáží zobrazující princeznu Dianu a Dodi Al-Fayeda s jejich nenarozeným dítětem. Od té doby se Alison věnuje zejména tvorbě právě takto provokujících fotografií. A věřte mi, opravdu je na co se koukat!
Kromě dokonalých idejí samotných fotomontáží, se Alison nedá upřít i neuvěřitelný technický kumšt, s kterým jsou fotografie doslova falšovány. Věřte mi že u mnohých z nich ani neuvěříte, že jde o podvrh.
Hlavní předností Alisiných fotografií je však samotný jejich obsah a sami se přesvědčte, že její fotografie vás jak rozesmějí, tak šokují a některé možná i rozbrečí.

U mě osobně vedou tyto tři:
Tom teaches Suri Scientology, 2006
Diana "Shoots the Bird," 2000
Bush with Rubik's Cube, 2005

A jaké budou ty vaše?

http://www.alisonjackson.com/photos.html
http://www.mbfala.com/Jackson/Jackson_Confidential.html

Trocha architektury

Na tohle jsem dnes narazil při bezduchém lítání světem internetu. Úžasná myšlenka! Vzhledem k tomu jak já, a myslím i většina ostatní, vnímám bezduchost komerčně-dopravní oblasti Černého Mostu, je to naprosto geniální nápad dávající zmiňovanému místu úplně jiný rozměr. A nejde tu ani zdaleka o Boha, jak by se někteří mohli mylně domnívat. Takováto stavba, ač původně ryze účelová pro jednu skupinu obyvatelstva, může pro spoustu ostatních lidí představovat jistý "duchovní" záchytný bod. Genius Loci, chtělo by se říci. Smysl by takovýto projekt totiž dle mého názoru nabýval hlavně pro pohledy ze střední vzdálenosti - tedy pro projíždějící cestující. Pojďme se na chvíli zasnít, a představit si, jaké by to bylo jinak nudnou šeď cesty z práce vyplnit obohacujícím pohledem na Architekturu. Na místě, kde by jí nikdo nečekal. Jako laik se před Vámi kloním, Profesore Přikryle!

http://www.e-architekt.cz/index.php?KatId=41&PId=536

Joey, I Love You!

Nadupané funky, precizní pop(rock?) a obé okořeněné trochou svižného rocku. Tak lze charakterizovat ve zkratce dvě kapely, které jsem měl možnost vyslechnout v úterý v klubu XT3 na dalekém a temném Žižkově. První bandou, zastupující spíše funky mixované s rockovými postupy, byla kapela Akline. Vystoupení i přes stížnosti na špatné ozvučení odposlechů velmi precizně zahrané, písně profesionálně interpretované. No zkrátka, kapele to šlape pěkně od podlahy a zúčastnění diváci to dokázali náležitě ocenit potleskem. Já byl také příjemně naladěn - žádná snaha o trapnou alternativu či o něco revolučního. Prostě perfektně zahrané písně bez výraznější slabiny. Kdo má rád styl ala -123min, přišel by si na své. Kapele snad možná chybí nějaké výraznější melodie, při kterých by se mohl zpěvák projevit opravdu naplno. Jenže to je možná záměr...
Po napínavém zážitku při zvučení následující partičky - One - jsem se řádně naladil. Velmi nadstandardní hlasový projev (a to jak zpěváka tak i kytaristy) dával příslib příjemného pop(rock)ového zážitku. Nicméně poté se zbytek koncertu slil v jeden dlouhý nevýrazný ploužák ala Lenny Kravitz v podání osmdesátkových aranží. Čest světlým výjimkám. Tři, čtyři písně považuji za mimořádně povedené (např. cover písně Waterfall od TLC nebo našláplá pecka Looser). Zbytek mi přišel jako pop(rock) během loučení Dawsona s Joey při západu slunce. Pět minut písničky a dojemného - "rozervaného" - loučení bez polibku a následují titulky. Nicméně své publikum si kapela jistě najde, o to jsem přesvědčen.
Obě kapely, ale měli jedno společné. I přes relativně vzdálený žánrový odstup jim výrazně více slušely písně svižnějšího a energetičtějšího tempa.

4.3.2008 XT3 - Akline + One

http://www.akline.cz/band.html

http://www.oneband.cz/

http://www.dawsonscreek.com/

Odkud jsme a kam směřujem?

Po dvaceti letech jsem si po tom všem filozofování uvědomila, že stavím na vratkých základech. Totiž jde mi o to, že jsem doposud nevěděla, jak že to bylo s místem, potažmo místy, původu veškerého lidstva. Vy ano?

Kolébkou lidstva je údajně východní Afrika v oblasti kolem východoafrického prolomu a velkých jezer. Tady se člověk zrodil někdy před 3 až 5 miliony let a pomalinku se jako živočišný druh „homo sapiens” rozšířil po celém kontinentě. Někdy zhruba před 700 - 800 tisíci lety započalo něco, co bych se dalo nazvat „velkou migrací”.

Lidské kmeny překonaly Rudé moře a začali se šířit do zbytku světa. Těchto migračních vln bylo jenom několik (asi pouze dvě) a migrujících lidí také nebylo nijak moc. Možná tak pár stovek. Ale těchto pár stovek jsou prapředci nás, všech těch, kteří žili a žijí mimo Afriku. Migrační vlny nebyly nijak rychlé, v průměru několik kilometrů za generaci, i to však stačilo, aby v čase, který měli k dispozici, osídlili celý svět.

Jedna z těchto migračních vln táhla přes střední východ do Indie, Číny a nakonec (to už ale pouze před nějakými 20.000 lety) přes Beringovu úžinu do Ameriky a také přes Pacifik na různá souostroví. Druhá vlna táhla směrem na sever a západ do Evropy. Po té přišla poslední doba ledová. Anglii, Severní Evropu a Kanadu pokryly dva kilometry ledu a mrazivé klima hnalo většinou teplomilné živočichy před sebou. Zvířata i rostliny dostaly dle Darwina na výběr: přizpůsobit se nebo vyhynout. Slonům narostly chlupy a změnili se v mamuty. Pouze člověk se vymknul z tohoto klíče, odmítl vyhynout i ochlupit se, dostal rozum, vynalezl oheň a oblečení, nastěhoval se do jeskyň a zemljanek a začal přizpůsobovat okolí sobě a nikoli sebe okolí. Přes to přese všechno pořád migroval za zvěří a podle počasí.
Konec doby ledové někdy před deseti tisíci lety opět s klimatem pořádně zamával, objevil se golfský proud, v Evropě se oteplilo a rozsáhlé oblasti severní Afriky a střední Asie vyschly a změnily se v pouště. Lidé, kteří zde žili, se museli stáhnout do povodí velkých řek, Nilu, Eufratu, Tigrisu, Indu, Chuang Che, Jang C Tiang atd. Poprvé zde došlo k situaci, že lidí bylo příliš mnoho na příliš malém území, takže je toto území nemohlo uživit. Museli tedy drasticky změnit své zvyklosti života, usadit se, přesedlat na zemědělství a vytvořit něco, co dnes nazýváme civilizací a státem.Tam vznikaly ty největší a nejstarší známé civilizace. Tím i skončila ona nejětší část migrace lidstva. Určitě ne definitivně…to by bylo na dlouho. Na požádání dodám analýzu současnější situace.

Černá hora

Pana Schwarzenberga si nelze jinak než stále více vážit! A to i přes to, že nám pochrupkává na billbordech ;). Je to jen důkaz, jak to vypadá, když je správný člověk na správném místě. Což se o některých dalších ministrech současných i minulých rozhodně nedá tvrdit...

Nebojme se vzepřít Rusku
Nešlo o vtip

A Lack of Freedom

Už pošesté sestavil historik David Wallechinsky ve spolupráci s organizacemi na ochranu lidských práv (Freedom House, Human Rights Watch, Amnesty International) pro americký magazín Parade žebříček dvaceti nejhorších diktátorů světa. Letos na pomyslném vrcholu stanul Kim Čong-Il - vůdce severokorejského režimu. Propaganda, persekuce, zatýkání, politické vraždy, nerespektování ani základních lidských práv i mezinárodních dohod, národní hospodářství v rozkladu, tragická ekonomická situace, většina lidí pod hranicí chudoby a absolutní nesvoboda. To vše stojí za vládou Kim Čong-Ila a celé bolševické strany. Je otázkou, co čeká obyvatele až tento režim padne. Myslím, že teprve až budou lidé zvyklí žít bez svobody rozhodování a ani intuitivně neznající pojem trh vystaveni nutnosti nést za své finance a životy úplnou odpovědnost, ukáže se teprve krutá deformace lidské mysli působením extrémně levicových zřízení.
Plných devět ostatních diktátorů vládne v Africe, osm v Asii a jeden v karibské oblasti (čerstvě "zvolený" Raúl Castro na Kubě). Většina režimů hlásá, či si vynucuje Komunismus (Kuba, Bělorusko, Severní Korea, Laos), nevhodné vykládání konzervativního islámského práva šarí´a -resp. obecněji náboženský fanatismus (Irán, Saúdská Arábie), klasický vojenský režim (Barma, Pakistán, Uzbekistán- ten obzvláště stojí za pozornost!, Etiopie, Čad, Rovníková Guinea) či kombinaci všeho (Čína, Sýrie, Eritrea, Egypt, Libye, Súdán, Svazijsko, Zimbabwe - 1/4 lidí už opustila od roku 1980 zemi, inflace dosahuje neuvěřitelných 8000%).
Diktátorských režimů je samozřejmě víc. Ať už těch rudých (Venezuela, Bolívie, větší část Afriky) nebo extrémně pravicových - nacionalistických (Putin - ten byl letos z dvacítky vyřazen, či snad George Bush?) či monarchistických (Thajsko) nebo fanaticky náboženských. Je pak asi na delší debatu, zda absolutní svoboda vůbec někde v současnosti existuje, či zda po ní opravdu lidé touží.

zdroj: http://www.parade.com/dictators/2008/

Tram-train - moderní způsob MHD

Současným trendem městské hromadné dopravy je snaha integrovat několik systémů hromadné dopravy osob. A tak je to např. Seatlu hybridní autobus/trolejbus chovající se na části trati jako metro (brzy se dočkáme v Praze něčeho podobného - linka 177 na vyhrazeném jízndím pruhu jako metrobus) nebo v některých německých a franzouzských městech ( např. olbast Karlsruhe, Nice) jako tzv. tram-train. Tedy příměstský vlak zajíždějící po tělese tramvajové trati až do centra města.

MetroBus v Seattlu, USA - Na povrchu na dieslový pohon na vyhrazených jízdních pruzích, v centru přechod na elektrický pohon pod povrchem)

Tram train v oblasti karlsruhe

A hybridní doprava v ČR =)

Jsou opravdu jen američané tak špatní v zeměpisu?

To jsem zvjedavej jak dopadnete ;o). Ukažte myší na mapě světa, kde leží hlavní státy nebo zajímavá místa. Skóre získáváte za přesnost odpovědi. Velice zábavné ;o). A vzpomeňte si na sebe jak jste dopadli, až se bude zase jednou smát nějakému amíkovi, že neví kde je Bagdád nebo Česká republika.

http://www.travelpod.com/traveler-iq/game1

P.S mé cestovatelské IQ je 109, skončil jsem v levelu 10, to už byl slušnej haluz ;o). Skóre 347 922.

Ztráta opravdových hodnot

Před šedesáti lety se u nás odehrálo něco, co je pro současnou společnost jen těžko pochopitelné, natož uchopitelné. Zvláště pro mou generaci. Jen málokdo doopravdy dokáže přesně popsat, co se tenkrát za mrazivých dní stalo. To však není nic překvapujícího. Zatímco já při psaní těchto řádků sedím na balkóně v kalhotách z jůsej, tričku z jůkej, klapu do laptopu z východní Asie a chystám se jít debatovat do příjemné kavárny v centru Prahy narvané k prasknutí nově vydanými knihami, obyvatelé Československa čtyři roky po válce měli jiné starosti. Čtyři roky po válce, deset let po mnichovské "zradě" a 30 let po vymanění se z tři sta let dlouhé nadvlády a vzniku opravdu svobodné společnosti postavené na základních ideálech moderní doby. Mnozí se dnes domnívají, že základ únorového převratu se dá vypozorovat již v těch 300 letech mocenského útlaku českých zemí. Nedostatek opravdu domovské šlechty, malá schopnost sebeurčení, natož pak nějaká možnost seberealizace českého a slovenského obyvatelstva. Avšak, můžeme se považovat jen za oběť řetězce dějin? Za oběť pár populistických, mocichtivých a nemorálních jedinců? Za oběť neschopnosti jednat v mezních situacích? Za oběť absence výrazných osobností a vůdců nebo neschopnosti si je vybrat? Je opravdu pro české země typické heslo "o nás, bez nás"? Pokud by to byla pravda, lze ještě vůbec považovat český národ za svébytný? Pokud zapomeneme svojí minulost, budeme s největší pravděpodobností nuceni si jí prožít znovu. Odvěká pravda myslím stále platí, a je potřeba jí mít neustále na paměti.
Jak potom ale můžeme vlastními rozhodnutími dopustit účast na veřejném životě organizacím zastávající myšlenky a ideály směrů za nimiž stojí statisíce nebo v druhém případě desítky miliónů mrtvých. Režimy, potlačující základní lidské hodnoty, projevující se hrůznými výtvory propagandy, ničící svobodu vyjadřování, ať už na poli uměleckém, nebo veřejně-politickém.
Co myslíte, je lepší zakázat, nebo povolit a umožnit voliči se rozhodnout? Je to volba mezi skrytou hrozbou a jasným pojmenováním . Úcta patří všem, kteří tenkrát, 25.února sebrali odvahu, dokázali POJMENOVAT a nebáli se vzdorovat. Navzdory padesátileté, temné budoucnosti. A úcta patří i těm, kteří to dokáží i dnes.

Kapitalismus zhoubný

Huh, doporučuji jen pro otrlé povahy ;o)
http://www.ksm.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1373&Itemid=89

P.S Nevynechte diskuzi!
P.P.S a zítra 17:00 Náměstí Jana Palacha! (ehm, Náměstí Krasoarmějců, pardon)

Ooo Matematiko všemohoucí

Milé, nenucené poznámky doc. RNDr. Ondřeje Navrátila, Ph.D. Sympatického, trochu bláznivého a profesionálně deformovaného člověka, provázející studenty prvního a druhého ročníky naší fakulty matematickými vědami. Některé perly opravdu stojí zato ;o).

Nebudu vykládat, co jsou to množiny. Zaprvé to skoro nevim… A on to vlastně nikdo neví…

Když důkaz nevymyslíte, tak je na nic..

Tady v tý sbírce jsou všechny příklady. Ale vy je nespočítáte.

Proč se to tak dělá? Protože je to tak nadefinovaný.

Ty definice jsou dělaný tak blbý jako… Nebo jinak blbě.

Nemusim vám řikat, co je okolí. To vymyslíte… To příde…

Limity se počítaj tak… Jak se vlastně limity počítají?

Tohle je taková obecná definice, která se potom zobecňuje.

Já vám chci jenom vysvětlit, co dělám, protože vy nečekáte, co teď udělám.

To jsou ty jednoduchý příklady. Nebo jednoduchý… No jednoduchý jsou, ale tak jednoduchý, že to nemá cenu.

Vybírám z těch áček béčka.

Tak jinak ještě… Stejně vám to řeknu stejně!

Jo? Jasný? To je prostě… Já nevim no… Já vám to teď počítat nebudu.

Ono je to strašně jednoduchý. Ale vy zaprvé musíte ukázat, což teď nebudu ukazovat…

Jako abyste věděli, že existujou taky takový šílený příklady, který jsou jako dost jako blbý.

Já jenom že to tak nedělám, ale samozřejmě že to tak dělám.

To je nebezpečný počítat tu limitu. To nedělejte.

Teďka příde to jako, jo? Já vám teďka jenom jako… Rozumíte?

Se něco zkusí a když to nevyjde, tak to nevyjde… Se nedá nic dělat.

Tohle bych chtěl, abyste nějak jako, nějak to… Nemusíte jako moc… Ale je to dobrý vědět!

Já nemám rád mínusy.

Záleží na vás, co chcete, aby vzniklo.

Kvůli tomu jsou nějaký blbý funkce takový... No prostě blbý.

Tady přijdete, řeknete, napíšete.

Derivace jsou složitý. Ne ne! Derivace jsou jednoduchý! Protože jsou složitý...

Vidíte, že jako limity jsou problém. Protože když k tomu prostě jdete, tak je to špatně.

Tohle je jednoduchý, tady se nemusí přemejšlet.

Je to jasný, jak se derivuje? Derivuje se úplně normálně.

Sinus je kosinus. To si vemte a dosaďte si někdy.

Je to jasný, co myslim? Není!

Když nevíte, jak to dělám, tak to nedělejte!

(Rekord: Za 4:43m popsaná tabule + obě křídla z obou stran.)

tnx to fd.tym.cz
www.cermat.cz

Freedom in China

Aby někdo nenabyl nějakého falešného dojmu o východní říši:
http://hn.ihned.cz/c1-23009970-cinska-hra-na-svobodna-media

To máte tak...

Neexistuje žádný souznění. Nebo harmonie. Už vůbec ne u protikladů. Jedinej vztah, kterej mezi nima může nastat je kompromis. Který sice dře na obou stranách, ale méně, než by dřel jen na straně jedné. Druhé straně to může být ukradené, jak moc to ta první strana odnese…jenže když přijde kompromis, musí na něm mít zájem právě i tam druhá strana. Pokud se to tedy hodí oběma, oběma to přinese z poloviny užitek a z poloviny utrpení, znamená to nalezení nějakého společného střetu. Smísení a prolnutí radostí a utrpení obou. Obě strany se mohou radovat z toho, že na sebe přenesly část utrpení toho druhého..obousměrně.Tak vznikne celek. Představte si to jako duhovku. V ní se mísí všechny poloviny obou. Dohromady dávají dokonalou kuličku, která je naplněná barevnými kompromisy. Kulička je dokonalá tím, že obě strany jsou připraveny napůl trpět, aniž by za ono utrpení sami mohli, ale může za to mnohdy pouze první strana. Druh strana ví, že pokud bude trpět ona, může si oddechnout protože polovina starostí přejde na prvního. To jsou investice a vrácené úroky při tvoření kompromisů. Není to harmonie, je to rozložení sil, odražení a polcení paprsku, spojené nádoby…příčina, důsledek. Když nebude jedno, nebude druhé. Když když bude radost a obě poloviny nebudou spolu, pocítí to jen ta jedna polovina, druhá bude ochuzena.Není to tak, že by byl celek jednolitá hmota mísící vše dohromady hlava nehlava. Celek se skládá ze dvou odlišných hmot, které se dokážou shodnout na společném průniku.

Pozn.: nečetla jsem to po sobě, jen sem to psala.

Retro v osvětlení

Dnes jsem pul odpoledne strávil nad projektem stolní lampičky inspirované původním návrhem pod než se podepsal italský designér Joe Colombo - jeden z hlavních propagátorů italského designu 60.let. Lampička využívá světelné vlastnosti průhledného akrylátu, kdy zdroj světla je umístěn pod krytkou. Lomem světla pak na principu optického vedení je světlo "doneseno" až k vrchní části svítidla. Jednoduchým odklopením krytu máme možnost využít širší nebodové osvětlení rozptýlené přes akrylát směrem do prostoru. Zapnutí/vypnutí lampičky by obstarávalo zamáčknutí resp. vymáčknutí nápisu na těle svítidla. Název tohoto konceptu stolní lampy je pak nasnadě. Pokud by měl někdo nějakej návrh na barevné řešení, sem s ním! Zatím jsem vyrobil dvě verze lišící se proporcemi

God bless you Jimi!

Moje nová, od mé milé nakreslená, radost nad postelí

Copyright: Jarush, psychedelic úprava: Luky

Underflow expectation

Zkraje nutno podotknout, že má očekávání při vstupu do natřískané Roxy byla vysoká. Odborná veřejnost tuto tříčlennou partičku Sunflower Caravan považuje za velký příslib do budoucna, a mezi fanoušky muziky se šeptá cosi o progresivní, neotřelé a energické kapele. Bohužel, v mém případě platí jen třetí uvedené adjektivum. Bouřlivá energie kapele neschází, o nějaké progresivitě či snad invenci však nemůže být ani řeč. První co Vás napadne při poslechu ještě průser nenaznačuje. Má to šťávu! Připadáte si jako kdyby před Vámi stáli rozbouření Coldplay bez zpěváka a vokálů. Fajn. Problém však nastává, když koncert pomalu končí a kapela se ještě nehnula ze zavedeného formátu, střídá stále tytéž harmonické postupy, frontman hraje dokola stále ty samé akordy a "sóla" (pokud by se neustále omílané rychle gradující vymlácené oktávy daly nazvat sóly). Pozorný posluchač má dokonce pocit, že kapela snad za celý koncert ani nezměnila tóninu (neověřeno). Výsledkem je sled písní bez jakéhokoliv rámce, všechny bez výjimek hrané v dur. Absence jakýchkoliv mollových akordů je totiž asi největším kamenem úrazu. Za světlé okamžiky jsem považoval snad jen když se klávesista postavil za Hammondky (pověstné perkuse ala The Doors) - a to ještě bohužel velmi zřídka. K tomu všemu si připočtěte ostentativně velkolepé (řekl bych až skoro hysterické) chování frontmana (výsledkem byla dvakrát spadlá židle, bortící se klávesy a převrácená činel bicích) a máte o nepovedený večer postaráno! (zpočátku jsem si pochvaloval snahu u kláves sedět. Netušil jsem však, že klávesista bude postupně během koncertu stát pomalu i na hlavě). Abych jenom nehaněl, vyzdvihnout naopak musím energický výkon bubeníka a precizní hru basové kytary. Nevím, možná jsem sám kdo to tak cítí, ale já byl zklamán. "Vytřískat" by se z tohoto složení kapely dle mého názoru dalo mnohem víc. Rozhodně nesdílím nadšení kritiků, ani těch ostatních...

11.2.2008 Roxy Praha - Sunflower Caravan

foto idnes.cz, http://show.idnes.cz/sunflower-caravan-jsou-nadani-az-hanba-dhz-/filter.asp?c=A070122_203301_filter_vk

Adele - 19 + Sondre Lerche - Phantom Punch

V poslední době jsem narazil na dvě desky, které myslím stojí za to malinko okomentovat a zlehka na ně upozornit. Je totiž na co.

Adele - 19
Na tuto mladou dámu jsem narazil v souvislosti s první příčkou na BBC sound 2008. Na UK scéně se totiž o Adele mluví jako o dalším zástupci špinavého soulu ala Amy Winehouse. Tak jsem neváhal, a hudební svět mladé britské dámy prozkoumal. Zkutečnost je trochu jiná, než jsem původně očekával. Zvukový projev je mnohem konzervativnější ve smyslu počtu používaných nástrojů a stavby písní jako takových. Přesto však Adele zaujme na první poslech. Je to pořádná dávka britské angličtiny, feelingu a ostrovního naturelu jako takového. Kapka soulu, blues, rocku, popu i čistého písničkářství a především neuchopitelná lehkost (žití). Deska, nazvaná prostě - 19 - plyne svižným tempem. Sálá z ní energie i sentiment. Necítím z ní ten ztroskotanecky rezignovaný nadhled na muziku a život vůbec v podání Amy nebo radostně bezstarostný ala Lily Allen. Spíše Dusty Springfield, Aneta Franklin a Nancy Sinatra 21. století. Aneb retro se nám posouvá dále z let 60. do let 70. Neboli: "nemusím zhubnout a přestat kouřit, abychom mohla dobře zpívat". [že by se Ivone Přenosilová se svými botami mohla těšit na novou kariéru?:) ] Více na myspace.

Sondre Lerche - Phantom Punch
Druhou novinkou, na kterou bych chtěl upozornit vlažné české publikum, je mladý norský zpěvák Sondre Lerche. Tento mladík balancující na rozhraní indie-popu, swingu a a jazzu zaujal svojí novou deskou nejen mě. Deska je hodně osvěžující, nepřináší sice zcela zřejmě nic nového, přesto si jí s chutí poslechnu. Od jeho předchozích se liší nejen zvukem, ale především žánrově. Pokud máte rádi Jamieho Culluma nebo třeba Robbieho Williamse, tak je norský pard z Bergenu tím pravým pro Vás. Závěrečná If not now then WHEN? vám zaručeně rozproudí krev a nabudí do všedních dní. Z hlavy jí totiž jen tak nevyženete! Více zde.